Někdo má na zahradě plže, někdo smrže. V povědomí houbařů je smrž zahnízděn jako lahůdková houba poměrně hluboko. Ale buďme opravdu upřímní, kdo z nás svátečních, co máme oči jen na pár druhů hřibovitých, ho opravdu viděl v lese. Skoro mám pocit, že je to s ním jako s pověstnou manželkou inspektora Colomba. Všichni vědí, že existuje, ale nikdo ji neviděl. Pro pilné učedníky pana profesora Smotlachy, kteří vědí, že smrž je výtečná jedlá jarní a dokonce tržní houba, všestranně použitelná v kuchyni a bez mrknutí oka dokážou nejen vyjmenovat, ale i rozeznat všechny smrží poddruhy, tohle čtení není. A postrach všech houbařských webů Václav Burle ať se laskavě zdrží veškerých komentářů. Některé kuchařky, které sázejí spíš na líbivější druhy, nevábně vyhlížející zmuchlaná plodnice smržů i rozšířenějších a libozvučnějších kačenek přímo odpuzuje. Ty by mě s košíkem vzácné suroviny, slibující „mňamku" v podobě lahodné pomazánky, dokonce hnaly od domovského prahu. V letošním prvním květnovém týdnu se jeden vzorový exemplář objevil na zahradě uprostřed zástavby Sluneční stráně. Nedalo mi to, a hned jsem si ho zvěčnil. Přiznám se však bez mučení: zahrada je sice moje, smrž ale vyrostl u souseda. Nadšeně jsem s ním obešel několik známých hospodyněk, ale všechny ohrnovaly nos. Prašivka nakonec skončila v kompostéru.
Nepublikováno
