Freiheit

Erbovní objekt Pece pod Sněžkou, dávno zaniklá arseniková huť, která stávala v místech dnešního parkoviště U kapličky, dominovala svojí siluetou jen krátký čas „posametovému" městskému znaku podle návrhu starosty Milana Vícha, který do konečné podoby upravil nestor české moderní heraldiky Karel Liška. Její historie spojená s rudním dolováním v Obřím dole, sahající do 16. století, je všeobecně známá a zdokumentovaná. Pro úplné Neználky, kteří o nějaké peci v Peci nikdy neslyšeli, snad jen několik nezbytných faktů: Hornická činnost v nitru české nejvyšší hory Sněžky není jen důl Kovárna, v současnosti díky albeřickým jeskyňářům veřejnosti přístupné turistické lákadlo, ani neznámým Benátčanem již v roce 1456 vyvolaná zlatá horečka. V Obřím dole se nacházelo několik dalších dolů a kutišť mnoha důlních podnikatelů, počínaje podle věhlasného trutnovského kronikáře Simona Hüttela horníky z Míšně v roce 1511.

Vedle měděných, olovnatých a snad i stříbrných rud zde pobělohorský majitel maršovského panství Jakub de Waggi zahájil také těžbu arsenikové rudy na výrobu žádaného vitriolu. Po roce 1800 se ve vedení hutě střídají mimo jiných podílníci Ignác Prokop Loubal z Prahy, Friedrich Winkler z Kamenné Hory a později obchodník Gustav Heinrich Ruffer z Vratislavi, povýšený za zásluhy do šlechtického stavu. Za jeho podnikání zaznamenala těžba i výroba značný rozmach. Samotná pec k tavení mědi i manipulační budovy a sklady byly postaveny v období 1829 - 1830. V letech 1836 - 1866 vykazoval „Riesenheinský arsenikový a měděný důlní a hutní podnik" produkci až 26 tun mědi a 71 tun arseniku ročně. Arsenik se vyvážel do přímořských států, kde se přidával v loděnicích jako hlavní složka do ochranných nátěrů dřevěných lodí pod čarou ponoru. Největším odběratelem byl německý labský přístav Hamburg. Ložiska se však vyčerpala a se změnou technologie stavby lodí opadl i zájem o arsenikové produkty. Už v roce 1876 byla pec uhašena. V roce 1920 přešla podstatná část majetku Rufferových dědiců na místního podnikatele Josefa Mitlöhnera. Areál, který si pro svůj zapáchající provoz vysloužil mezi obyvateli hanlivý název Jedová chýše, měl na kahánku už v roce 1935, kdy obecní zastupitelstvo uvažovalo o stavbě koupaliště. Kvůli administrativní chybě majitele bylo zvoleno jiné místo. O rok později prodal Mitlöhner poslední zbytky huti včetně pozemků pivovaru ze Dvora Králové nad Labem, jehož představenstvo nechalo budovy zbourat a na zplanýrovaném pozemku postavit garáže pro auta, tenisový kurt a volné parkoviště. Filmovým střihem se tak dostáváme do doby, kdy někdejší peckou dominantu stihli zdokumentovat významní fotografové i amatéři. Nejrozšířenější pohlednici ze začátku 20. let minulého století vydal bývalý rakousko - uherský válečný námořník, který začínal na slavné lodi Tegetthof a skončil jako torpedometčík na ponorce U 9, Karl Streer z Dubé u České Lípy. Jeho osudový příběh Němce ze Sudet by vydal na pěkně tlustou knihu. Fotograficky dokonalý čelní pohled na budovy hutě s torzem zaniklé pece z roku 1927 je námětem pohlednice Wenzela Pfohla, fotografa ze Špindlerova Mlýna, který má na kontě řadu dalších zdařilých krkonošských pohlednic. Téměř z téhož místa fotil krátce před úplným zánikem historického provozu fotoamatér a čilý turista Fritz Hiltscher ze Svobody nad Úpou. Jak vidno, když tři dělají totéž, nemusí to být vždycky totéž.

Pro zabránění zmatkům přináším i současný, heraldicky čistší znak Pece pod Sněžkou, schválený Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky 14. 3. 2002 spolu se stejně koncipovanou vlajkou města od Stanislava Kasíka z Roudnice nad Labem. Zlé jazyky říkají tomuto znaku „Pozor, sněží".

Nepublikováno