Vážený příteli, dnes jsem si konečně vyzvedl u našeho sběratelského kolegy, a mého kamaráda Güntera avizovanou knížku. Myslel jsem, že mě, pravidelného čtenáře Tvého blogu a šťastného majitele řádky Tvých knížek nic nepřekvapí. A vida - jiný formát, poctivá vazba a pevné desky, jiný výběr ilustrací... Ale pořád je to ten starý dobrý Egon, čtivý a inspirující s novými a novými příběhy ze života, vlastními i naposlouchanými, společnými pro naši válečnou i krátce poválečnou generaci. Pokaždé se zpětně divím, jak je to možné, že mě to taky nenapadlo „dát na papír", když jsou mnohé ty zážitky tak živě podobné, jako bychom je žili přes kopírák. V mých vzpomínkách souzní i některé trefné popisy reálií Tvého města pod Ještědem, kde jsem prožil několik veselých měsíců ve službách československé armády u chemiků v horních kasárnách v autokursu na plnohodnotného řidiče veškerých vojenských vozidel II. třídy, kdy jsme si lámali zuby na záludnostech provozu přes pověstné Šaldovo náměstí , po kterém se určitě nestýská ani těm nejzatvrzelejším libereckým staromilcům. Vzpomínám na noční úprky ulicemi z tanečků v kavárně Nisa, abychom stihli nepřetáhnout vycházku i na sváteční odpolední lelkování městem plným místních krasavic, kde jsem měl pocit relativního bezpečí, protože výskyt lampasáků na metr čtverečný byl, alespoň zdánlivě, daleko nižší než v mé domovské posádce v Litoměřicích. Závidím Ti ten přetlak, se kterým sypeš knížky doslova jako z rukávu jednu za druhou a ačkoli píšeš stále o tomtéž, pořád máš co psát. A skláním se před Tvou velkorysostí, se kterou mi je nezištně posíláš darem. I když dobře víš, že jsem lempl, lenoch a neumětel, který se Ti kromě poděkování nikdy nedokáže revanšovat. Nemluvě o naivní propagaci Tvé velikosti, kterou vyháním těch několik málo čtenářů mých stránek na Tvůj blog. Takoví jsme ale my, horáci z Krkonoš - co na srdci, to na webu. Komu čest, tomu čest!
Nepublikováno