Ačkoli jsem se nenarodil se stříbrnou lžičkou v puse, stála má kolébka na dobré adrese. V Americe! A i když je ta moje Amerika jen zapomenutá osada o několika domcích, rozhozených podél silničky z Náchoda k domovskému Dobrošovu, slovo samo o sobě má stejný zvuk jako vzdálený obdivovaný kontinent za po jménu spřízněným oceánem. Jeden můj nejmenovaný starší spolužák z trutnovské základky, Jirka Vrbata, mi dokonce ne zrovna dvakrát vynalézavě vymyslel přezdívku Tichý Američan. Bylo to mnohem dřív, než spisovatel Graham Greene pustil do světa svůj nejznámější stejnojmenný román. A to už ani nepřipomínám normalizační filmovou špionážní slátaninu Tichý Američan v Praze z roku 1977. Pak jsem se několikrát stěhoval, ale mému uchu lahodí nejvíc zvuk jména současného bydliště - Svoboda. Za komárů se o ní potajmu říkalo, že je jediná v republice. Trochu to sice snižuje zbytečný přílepek „nad Úpou", který však plně vynahradilo náměstí Svornosti. Odtud jsem sice po letech ponížil na Kraví vrch, jen pár metrů od hřbitova, i když prakticky měřeno nadmořskou výškou, je to vlastně povýšení. Nemluvě o tom, že s rostoucí výstavbou dostalo jihozápadní úbočí kopce, kde se kdysi pásávaly krávy přijatelnější vzletné jméno Sluneční stráň.
Dobrá adresa
Když nastoupila doba virtuální a s ní světová síť sítí Internet, podařilo se mi ještě před koncem minulého století zaregistrovat svou první e-mailovou adresu s tradiční autorskou značkou anti před zavináčem. Poprvé jsem tuto zkratku použil v roce 1964 jako signaturu drobných dřevěných „uměleckých" výtvorů, kterými jsem začínal svou intelektuální kariéru a jsem na ni stále pyšný, protože svým dvojsmyslem plně vystihuje mou šťouravou povahu i spojení počátečních písmen mého jména a příjmení. Odeslal i přijal jsem s její pomocí jistě tisíce zpráv a zvykl jsem si na ni nejen já, ale i řada mých přátel. Bohužel, ten minulý čas je nevratný. Konkurenční boj mezi majiteli serverů jen dokresluje styl podnikání v Čechách, kdy velké ryby požírají ty menší a vzájemně se tunelují. Možná vinou opomenutí nebo vyčůranosti původního zřizovatele domény, možná bezohledným přístupem současného molocha jsem byl bez varování ze dne na den od své vlastní dobré adresy odstřižen. Bylo to jako blesk z čistého nebe, takový malý soukromý zkušební blackout. Zjistit, v čem je problém je pro běžného uživatele takřka nemožné a i zkušení profesionální ajťáci z toho měli zamotanou hlavu. Zřízení nové adresy je sice relativně maličkost, ale vymazat tu starou ze všech účtů, z adresářů a paměti přátel i své vlastní, z navštívenek a mnoha dalších kontaktů, na které si člověk momentálně ani nevzpomene, je úděl doslova sisyfovský. Navíc vědomí, že tam někde v éteru má schránka stále existuje a bezostyšně dál přijímá mou poštu, jen já se do ní nemůžu podívat, je dost frustrující a kdyby nešlo o (sprosté slovo), tak je to na žalobu. Naštěstí v mém věku už je mi to dost šumafuk. Všechno je jednou poprvé a nic netrvá věčně. Je to asi jako rozchod s první láskou. Má nová adresa - tentonda - není naštěstí taky úplně k zahození, ale přece jen - je jen další v pořadí. Dalo by se o ní říct totéž, co o zázraku soudruhů z NDR, bakelitovém Trabantu v dobách, kdy byl ještě považován za auto. Stejně jako gumová panna - poslouží, ale nenadchne.
In.: Poznámky k životopisu (Nepublikováno)