Freiheit

100x přední díl překližka, 100x zadní díl sololit, 100x podlážka smrkový masiv, 100x vahadélko překližka, sololit, 200x boky smrkový masiv, 200x střecha sololit, 200x figurky lipový (bukový) masiv bez suků. Rozměry a cena jako obvykle, dodání dle dohody. Děkuji - Fleischhans. To byla koncem 60. let minulého století obvyklá měsíční „objednávka" miniaturních dílků z odpadového materiálu za haléřové hodnoty, které teprve násobením a v celé sérii dávaly nepatrné přilepšení „na pivo a na kafe" k mizernému platu. Daleko víc dřevěných odřezků prolétlo komínem. V truhlářské dílně vytápěné vlastními silami lokálními topidly na tuhá paliva, konkrétně v té době běžnými pilinovými kamny, se vedle pilin, hoblovaček a dřevěného odpadu, dalo spálit cokoliv. Na to „cokoliv" dojeli později naši nástupci. Už před velvetovým převratem se začaly v nebývalé míře místo klasického řeziva používat velkoplošné lisované dřevotřískové, pilinové nebo pazdeřové desky s laminátovým povrchem obsahující formaldehydové pojivo a hlas veřejnosti, především petičníků z řad ochránců přírody, měl stále větší váhu. Zamořování okolí jedovatým kouřem začalo vadit. To už jsem byl ale dávno zašitý v báječné první partě zaměstnanců nové moderní dětské léčebny Vesna v Janských Lázních.

Leč vraťme se zpět ke zmiňovanému vedlejšímu nezdaněnému příjmu ze šedesátých let. Nazíráno prizmatem doby se dalo mluvit i o rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, ale to by musel mít někdo na náš opilecký truhlářský kolektiv pořádnou pifku, aby se vedení podniku zabývalo takovou prkotinou. Smělé plány 4. pětiletky jsme plnili, ba vysoce překračovali, známky ROH nám preventivně strhávali z platu už ve mzdové účtárně, a co se týče kvality finálních výrobků, k nějakým reklamacím se žádný zákazník „mezi námi soudruhy" nesnížil. Pracovali jsme výlučně pro socialistické organizace obchodu a pohostinství, kde platilo, že papír - i ten fakturační - snese všecko. Od naší odloučené provozovny bylo doslova k pánubohu vysoko a k císaři na generálním ředitelství v Pardubicích dostatečně daleko. Díky jistému oživení ve společnosti, které vešlo do dějin jako „zlatá šedesátá", mohl začít soukromě podnikat pod všemocnou záštitou MNV i náš odběratel, invalidní důchodce Josef Fleischhans (*1910) z Janských Lázní. V dřevěné chaloupce v údolí Janského potoka u někdejší Wihardovy promenádní cesty, kde býval kdysi obecní mandl, z přesně nařezaných polotovarů soustružil, maloval, natíral a lepil ve velkém vedle dalších drobných suvenýrů z hor i žádané kouzelné domečky na počasí, okoukané od tradičních výrobců ze Schwarzwaldu a přizpůsobené místnímu vkusu. Vzpomínáte? Miniaturní jednoduchý domeček tyrolského střihu, pro větší efekt posypaný lišejníkovou drtí, se dvěma dveřními otvory, z nichž podle momentálního počasí vykukovala panenka, když svítilo sluníčko a panáček, když pršelo, byl ve špaletovém okně téměř každé chalupy, stejně jako rustikální figurka Krakonoše s fráčkem z kůry a lišejníků. Šlo vlastně o primitivní vlhkoměr, jehož pohonnou jednotkou bylo pár centimetrů sušeného ovčího střívka, reagujícího na vlhkost vzduchu natahováním a smršťováním. Oproti daleko méně rozšířenému a vyloženě recesistickému „krkonošskému provazovému předpovědníku" je opět vyráběný a prodávaný meteodomeček založen na fyzikálních zákonech, i když počasí nepředpovídá. Proč se ale vžilo, že panenka věští pohodu, je mi záhadou. Josef Fleischhans nebyl asi jediný výrobce těchto lidových a cenově dostupných „počasníčků", kterému se osvědčilo použít přírodní houslovou strunu D ze stáčených jehněčích střívek. Musela však být zaručeně nová a nepoužitá, protože kalafuna žádoucí citlivost na vzdušnou vlhkost výrazně eliminuje. V té době se jmenovaná struna stala nedostatkovým podpultovým zbožím. Podnikavý důchodce vykoupil i předválečné zásoby těch několika málo prodejen hudebních nástrojů v okolí. Pan Fleischhans byl v té době činný i jako člen komise pro ochranu veřejného pořádku při obecním zastupitelstvu. Konkrétně jako „šedý mor", jak se říkalo uniformovaným inspektorům, což byli prakticky obecní strážníci. Mimo jiné byl také iniciátorem prvního sběratelského blešího trhu starožitností na Dolní promenádě v Trutnově za tehdejším hotelem Moskva v místech současné galerie pod širým nebem, kde se již tradičně pořádá velkolepá letní výstava Sochy ve městě. Mezi s napětím očekávanými sběratelskými skvosty však dominovala jen jeho dekorační meteorologická šidítka. Tam jsme se vlastně blíže seznámili. Za vidinou levného nákupu materiálu ho k nám do truhlárny přivedl krátce před tím jeho soukmenovec z Jánek a můj starší spolupracovník, horský hospodář, všeuměl a hrabalovský pábitel pan Štáfek. Hned při mé první zvědavé návštěvě „verkštatu" u mága horského počasí v bývalém mandlu, který tam stále ještě svou mohutnou trámovou konstrukcí zabíral většinu prostoru s všude možně vyrovnanými jednotlivými součástmi domečků v různých fázích rozpracování, mi padnul zrak na kouzelný historický manžetníček, úzkou skříňku se sedmi zásuvkami nad sebou. Značně poznamenaný nešetrným zacházením plnil nedůstojnou funkci „cajkkrámu" na řemeslnické nářadí a pomůcky. Po dlouhém lámání jsem až v roce 1972 nebo 73 usmlouval s majitelem výměnu za dvě typové dílenské skříňky na nástroje, které mi zůstaly po tátovi. Rudý likvidátor naší rodinné dřevozpracující živnosti o ně před lety kupodivu neměl zájem. A k tomu ten dopředu daný neuvážený příslib dodávky komponentů na stále žádanější domečky. Naštěstí podnikatelský Drákula za čas ukecal jiného hoblíka na „výhodný" výdělek. Protože stále zvyšoval množstevní požadavky a nasmlouvané výrobní ceny se snažil stlačit na minimum, jak už to tak kapitalisti mají ve zvyku, docela se nám ulevilo. Výtvarně působivý manžetník se po částečné renovaci stal jako učebnicová ukázka poctivé truhlařiny z dob, kdy ještě mělo řemeslo zlaté dno, základním stavebním kamenem interiéru mé „trucovny". V téměř bezedných zásuvkách se kupí osobní vysvědčení, žádosti, potvrzení a další veledůležitá lejstra, jaké dokáže za život nasyslit pouze hraboš mého formátu. Občas, když nějaký papír neúspěšně hledám, objevím v útrobách zásuvek to, co jsem už vůbec nečekal. Tak jsem našel při jedné důsledné dávnější „debordelizaci" i čtverečkovaný papír ze školního sešitu s inkoustovou tužkou a nezaměnitelným rukopisem pamatujícím starou školu napsanou objednávkou z úvodu. Při opětném hledání na doložení tohoto textu jsem ji ale nenašel. Její autor zemřel v Janských Lázních 29. 7. 1981. Těžko se shání i, byť jen jediný originální ukazatel počasí z jeho dílny, které se tenkrát prodávaly v každé trafice spolu s jinými upomínkovými předměty. A ještě jedna osudová příhoda mě s tímto příběhem pojí. V místě kde kdysi stával mandl, naproti chaloupce s hladivým jménem Plyšanka, jsem se před třiadvaceti lety při cestě z práce podruhé znovu narodil - viz.

Nepublikováno