Tak jsem to dokázal! Letos jsem na houby shodou několika nepříznivých okolností opravdu moc nechodil. Počet mých houbařských vycházek je určitě hluboko pod průměrem běžného Čecha. Jít zamknout les před zimním obdobím však patří k dobrému tónu a je stavovskou ctí každého milovníka bezbolestného lovu. V našich zeměpisných šířkách tak pravidelně rok co rok činím většinou v druhé polovině října. Posledních několik dní se šíří veřejností fámy, že navzdory suchému létu, relativně pokročilému času a houbám nepřejícím teplotám, po deštích přece jen rostou. Řada televizních stanic oblbuje diváky plnými košíky krásných plodnic, hřibů, křemenáčů i klouzků (nevím, kam na to ti lidé chodí) a zároveň jedním dechem ohlašuje příchod prvních přízemních mrazíků. To by byl, jak víme ze zkušenosti, definitivní konec. Takže radši hned! 20. října je docela slušné datum, 13,00 hod pro lenochy ideální čas. Momentálně neprší, sesbírám poslední zbytky odvahy a s odhodláním - to dám - vyrážím. Už po několika krocích cítím kyslíkový dluh. Mein Herz! Sunu se krok sun krok a před očima mám hrdinu mých dětských nevědomých let Aljošu Meresjeva. Vyplazil jsem se silou vůle na kopec a tam po rovince obešel remízky kolem louky. Při prezentaci úlovku by se nejspíš červenal studem leckterý houbařský začátečník, já mám nefalšovanou radost. Jsou to možná moje poslední osobně nasbírané. Příště už asi jen žampiony z Kauflandu.
Nepublikováno