Freiheit

Sen mnoha generací kluků každého věku - klíčky od červené legendy se vzpínajícím se hřebcem ve znaku, v designové krabičce Scuderia Praha, oficiálního dealera vozů Ferarri, nebo od bílého energeticky pasivního domu pod skálou s velkou bezúdržbovou zahradou s autorskou pečetí architektonické kanceláře Lábus AA, poukaz od cestovní kanceláře Fischer na týdenní pobyt v uhrančivém městě zázraků Dubaji, nebo mnohem skromnější wellness víkend pro dva ve vodním parku Tropicana hotelu Gołębiewski v polském středisku Karpacz, kam by zdatný turista došel přes hřeben Krkonoš i pěšky, ale ani luxusní hodinky Karima Rashida od firmy Alessi (když každý kdo mě zná, ví, že snobskou značkou Patek Phillipe opovrhuji), nestárnoucí pohodlné kožené křesílko Butterfly, finský nůž Puukko od samotného Tapio Wirkkaly, kvalitní irskou dýmku Peterson na celý život, ani lahvinku oblíbeného portského Old Tawny z vinařského roku století 1994 jsem k pokročilým polokulatinám od svých blízkých naštěstí nedostal. A i kdyby ano, každý z uvedených darů by mě přivedl, eufemisticky řečeno, do hlubokých rozpaků, ba co dím, docela by mě nasštval.

Dárek od mé nejmilejší, retrospektivní pohled na nezalesněný vrchol milovaných Rýchor s osamělou boudou Maxovkou uprostřed kvetoucí louky s kouzelnou atmosférou oblaků, z nichž na horizontu vykukuje Sněžka, namalovaný klasickou olejovou technikou na poctivém plátně současným žacléřským umělcem a vzácným přítelem Danielem Machem, to je jiná! Dávno zaniklá Maxova bouda, kterou jsem vlastně ve skutečnosti, tak říkajíc in natura nikdy neviděl, je i přesto doslova má srdeční záležitost. Aby ne, vždyť je to téměř moje dítě. Bez falešné skromnosti si troufám tvrdit, že jsem v moderní historii napsal v češtině první docela zásadní a objevný článek shrnující okolnosti jejího postavení i tragický osud mecenáše Maxe Hirsche, po němž se jmenovala. Studiem archivních materiálů vypluly na světlo nové zajímavé poznatky i o potomcích slánského podnikatele Hirsche s důvěrným vztahem k této romantické výspě Krkonoš. Nemluvě o tom, že magické místo s kamennou podezdívkou, na které je vyhlídková terasa nabízející jedno z nejkrásnějších panoramat východních Krkonoš, mě mnoho let zvláštním kouzlem přitahuje jako pověstný Bermudský trojúhelník, vymezený vrcholem Kutné, Rýchorskou studánkou a Sněžnými domky. Vedle řádky dobových pohlednic s touto průkopnicí výstavby na Rýchorách je to vlastně již třetí „ručně malovaný" portrét Maxovy boudy v mé mini kolekci. První nesignovaný olej na plátně od nějakého naivního místního umělce jsem získal před lety v dost zuboženém stavu. Pod rukama zkušené restaurátorky však doslova rozkvetl a jeho netradiční formát, podtržený jednoduchou zlatou lištou, jako by nepřímo chtěl naznačit, že nedostatek odborného vzdělání neznámého malíře vrchovatě vyvažuje jeho vřelý vztah k místu. Druhou miniaturku mi na přímou objednávku namaloval začátkem nového tisíciletí na čtvercovou sololitovou podložku 15 x 15 cm podle pohlednice z roku 1908 taktéž zručný amatérský malíř, jinak letitý krkonošský hajný žijící na odpočinku v Miletíně, přítel a kolega sběratel Ladislav Halouzka. Její především citovou hodnotu jsem záměrně zdůraznil nepatřičně honosným starožitným rámem a ve výsledku je to myslím docela milý kousek. Danův obrázek, orámovaný skromnou autorskou dřevěnou lištou, která si na nic nehraje a nic nepředstírá, inspiraci dobovou pohlednicí také nijak nepotlačuje. To „něco navíc" je dokonalá znalost zobrazované krajiny ve všech jejích proměnách, té neopakovatelné a podmanivé scenerie, měnící se nejen s ročními obdobími, ale doslova v každém okamžiku. Liduprázdná vrcholová pláň, opticky vzdálená od mateřských hřbetů Krkonoš, odkud se i královna pohoří jeví jako nepatrná hromádka a široširá barvami hýřící rozkvetlá louka, dokonale evokují osamělost jediného obydlí v neosídlené pustině. I přes stahující se mračna je celkový dojem prosluněný a optimistický. Srovnání s drobným akvarelem akademického malíře a grafika Friedricha Iwana (1889 - 1967), visícím v restauračním sále Rýchorské boudy se přímo nabízí. Uznávaná a ceněná ikona krkonošské krajinomalby z první poloviny minulého století, rodák z nedaleké Kamenné Hory a žák profesora Morgernsterna na umělecké akademii ve Vratislavi, zdokonalil své grafické umění ještě u Hanse Mayera v Berlíně. Po čtyřletém nasazení v bojích první světové války na východní frontě kde byl raněn, se do Berlína vrátil a po svatbě v roce 1921 se odstěhoval do dnešního Karpacze. Po třech letech přesídlil do Jelení Hory, odkud byl v roce 1947 „vysídlen" do Německa a v bavorském Wangen im Allgäu zemřel. Pohled na vrcholový hřeben Rýchor s Maxovkou a nově postavenou Rýchorskou boudou, se zasněženými dominantami východních Krkonoš na horizontu, nese i na malé ploše mistrný rukopis, viditelný i na mé amatérské fotografii. Kuriózní je, že obrázek, zarámovaný dle poznámky na zadní straně v roce 1945, pochází z osobního majetku boudařky Bertholdy Hamplové, která si jej velmi považovala. Mistr Iwan ho podle dědiců pro ni namaloval v roce 1935. Po válce si jej odvezla na Slovensko její schovanka Edita a od jejích potomků ho dostala darem současná nájemkyně Rýchorské boudy paní Alena Dušková, jako uznání za příkladnou péči o boudu, kde jejich „stará mama" prožila mládí. Úsměvné je pouze to, že paní „Ája" byla jako vítězka konkurzu na pronájem boudy, která je stále v majetku KRNAP, na Rýchorách doslova teprve pár dní a návštěva ze Slovenska jednou z prvních. Jistá symbolika příběhu jen potvrzuje, že vše je jak má být.

Víla Rýchorka a dědek Rýchorák na Rýchorách u Rýchorské boudy.

(Foto Josef Čermák)

Nepublikováno

In.: Krkonošské Rýchorky č. 2