Takhle láskyplně jazykem svých předků oslovovala ještě v polovině minulého století jedna svobodská babička milovaného vnoučka. Často tak v duchu a někdy i nahlas říkám svému kamarádovi Güntru Fiedlerovi. Neznáme se nijak dlouho, sotva dvacet let. Když jsem za ním do Střediska česko - německého porozumění, kterému tehdy krátce šéfoval v trutnovském Bílém domě, přišel na radu někoho z okresního archivu vypůjčit si nějakou vlastivědnou knížku v němčině, netušil jsem, že se z toho na pohled byrokratického suchara s vystupováním bankovního úředníka, kterým původně skutečně byl, vyklube spolehlivý přítel se svérázným smyslem pro humor a společnými sběratelskými vášněmi, obdařený navíc znalostí němčiny rodáka z našeho regionu.
Günterlein Sonnenschein
Sám jsem, co se jazykového vybavení týká, typický produkt socialistického školství a vlastní lenosti. A s drzostí nevědoucího jsem si jako koníčka vybral historii oblasti, kde se po staletí mluvilo německy. Güntr se tak v sametově pootevřených dveřích do Evropy stal mýma očima pro čtení švabachu i kurentu, ušima v naslouchání vzpomínek vyhnaných rodáků i ústy k vzájemnému dorozumění. Jen díky jemu jsem jako nezaujatý pozorovatel a Čech jako poleno zažil atmosféru sudetoněmeckých dnů v Augsburgu i Norimberku, nebo navštívil štýrské a tyrolské Alpy, odkud přišli v 16. století dávní kolonizátoři do Krkonoš. Díky Güntrovi jsem mohl několikrát „rozprávět" s jedním z jejich potomků, moudrým a vzdělaným panem Lamerem, trutnovským rodákem (*1931), jehož předci byli mezi prvními osídlenci v Albeřicích, který se přes poválečný Berlín, kde vystudoval a pracoval pro americkou armádu, vrátil v důchodovém věku zpět do Bad Aussee, do kraje svých praprarodičů a zachovalých klauz v malebných horských údolích, aby uzavřel kruh řady pokolení. Do kolen mě můj kamarád Güntr dostal hned při naší první návštěvě Vídně, kdy jsme jeden celý den věnovali okružní vycházce po antikvariátech. S německou důkladností měl do detailů vypracovaný itinerář, jen na základě svých sbírkových plánů a map a vídeňského telefonního seznamu. Rok nato mě opět šokoval, když jsme si okruh zopakovali. Já bych býval vsadil poslední eurominci, že jsem v těch místech v životě nebyl, natož abych si jako on pamatoval, že právě v tomhle krámku jsem tak výhodně koupil ten litografický pohled s Krakonošem a támhle za rohem je ten chlápek, co měl ve výloze porcelánovou sošku lva od Emila Schwantnera. Podobný okruh od antikvariátu k antikvariátu jsme několikrát absolvovali i ve stověžaté matičce Praze. Güntrův velmi úzce vyhraněný zájem o kartografii, omezený jen na jistý druh tištěných map, jej vylučuje z řad mé sběratelské konkurence, takže si svorně a v poklidu vybíráme ze starého haraburdí každý ty své poklady. Takhle jsme před časem objevili i bleší trhy nazývané honosně „Jarmark Staroci" v sousedním polském příhraničí, při jejichž příležitosti se dá navštívit třeba i několik zámků v dolině Bobru, nebo posedět u sladkovodních pochoutek v některé rybářské baště u početných rybníků Jelenohorské kotliny s vyhlídkou na strmé srázy krkonošských hřebenů. Jenom Güntr, dostane li se na nějakou sběratelskou burzu sám, má však až dojemnou potřebu přivést mi nějakou maličkost do sbírky. Nerozpakuje se odkudkoli aspoň zavolat, jestli bych měl o objevený kousek zájem. A vím dobře, že nejsem sám, na koho takhle myslí. Věc u ostatních kolegů sběratelů, mezi nimiž panuje spíš řevnivost, opravdu nevídaná. S rozšířením možností nakupovat nepotřebné krámy za velké peníze na internetových aukcích, nebo jen lačně sledovat nabídku, byl alespoň zpočátku mým „strýčkem Googlem" u těch cizojazyčných. Bez něho bych nejspíš neprožil ten báječný prodloužený víkend v Bavorsku na osobní pozvání noblesních manželů Gablenzových, unešených po návštěvě Trutnova v září 2005 živým odkazem jejich prapředka, generála jízdy Ludwiga von Gablenze, vítěze jediné bitvy rakouských zbraní v bratrovražedné šarvátce s Pruskem v roce 1866. Neokázalé sídlo penzionovaného šéfpilota velkých dopravních letadel Lufthansy Franze Heinricha Maxmiliána, svobodného pána Gablenze, vlastně moderní výměnek poblíž rodinného statku přestavěného na penzion s úchvatným výhledem na pohádkovou kulisu zámku Neuschwanstein, mi velmi přesvědčivě odpovědělo na otázku, co znamená mít rodokmen. Tradice rodu dýchala z každého kouta nevtíravě a vkusně zařízeného interiéru a přesto se hostitelé chovali naprosto civilně a skromně a domácí venkovská kuchyně paní domu byla fantastická. Jsem rád, že jsem našel kamaráda ze „staré školy", pro kterého je dochvilnost samozřejmostí a dané slovo zákonem. Dokonce mu ani nijak nezávidím, že se kolem něj vždycky motá nějaká kočka. Tím nechci vůbec nic lechtivého naznačovat. Güntr má na chalupě stále několik těch chlupatých potvůrek, o které se pečlivě stará. Ze žádné Biedronky neodejde bez nějaké kočičí laskominy. Což my pejskaři jen těžko pochopíme. Na vypočítávání Fiedlerovy publikační činnosti, nebo jeho aktivit v mnoha zájmových organizacích, kde se nikoliv náhodně často potkáváme, jsou jistě povolanější a na nějakou veselou historku k popukání si v tomto případě opravdu nevzpomínám. Kéž to tak zůstane. (2014)
In.: Krkonoše - Podkrkonoší, vlastivědný sborník číslo 22 - 2016