Freiheit

Lucie Hejsková zpovídá pro Krkonošské Rýchorky publicistu a sběratele Antonína Tichého 

LH: Antoníne, jak dlouho se věnujete psaní a jak jste se ke psaní dostal?
AT: Ke psaní jsem se dostal tak trochu násilím v necelých pěti letech, když mě matka nutila napsat tiskacími písmeny aspoň iniciály mého jména AT. Během školní docházky jsem se postupně zdokonaloval a za několik málo let jsem ovládal celou abecedu. Potřebu vyjadřovat se písemně jsem ale, kromě denních dopisů z vojny své ženě Heleně, nikdy neměl. Teprve po sametovém převratu v roce 1989 mi narostla křídla pegasí a pocítil jsem nutkavou potřebu oslňovat publikum ve svobodném tisku. Jako první mi poskytl prostor pro „Střípky z dějin" týdeník Svoboda fórum. Dnes vychází měsíčně a můj příspěvek málokdy chybí. S jídlem roste chuť, tak jsem se vetřel i do Veselého výletu, příležitostného periodika Výčepní list, měsíčníku Správy KRNAP Krkonoše - Jizerské hory a do několika dalších tiskovin - Sběratelské zprávy, Trutnovinky, Numismatický časopis aj. Čas letí! Abych odpověděl na otázku, tak tedy od prvního článku o svobodské škole v únoru 1990 začínám sedmadvacátý rok. Na to, že už jsem starý kus na odstřel, nic moc.

LH: Co Vám psaní dává?
AT: Božínku, vždyť je to radost, podsouvat lidem své myšlenky a věřit, že jim uvěří. Ale vážně. Celý život se potýkám s nedostatkem vzdělání. A u každého tématu musím mnoho věcí nastudovat, abych se prezentoval jako znalec. Tím udržuji aspoň svůj mozkový závit v činnosti, když fyzických výkonů už nejsem schopen. Sem tam někdy mě v hospodě u piva někdo osloví „ty kreténe, co jsi to zas v těch novinách plácal?" a to mě potěší. Je to důkaz, že můj čtenář existuje.

LH: Jste majitelem webových stránek www.freiheit.cz. Proč zrovna Freiheit?
AT: Děvenko, v tom žádný jinotaj nehledejte. Svoboda nad Úpou se po staletí jmenovala Freiheit a já mám své město rád, i když jsem se v něm nenarodil. Všechny české domény byly bohužel obsazené, takže to byla jasná volba. Paradoxní na tom je, že jinak neumím německy ani slovo. Má to však jistou výhodu, protože mám stále slušnou sledovanost. Většina Němců můj web sice po zjištění českého jazyka okamžitě opouští, ale statistický zářez je tam. A vo to gou!

LH: Prozradíte nám, na jaké "drobky" informací o Krkonoších se můžeme těšit příště?
AT: Neprozradím, protože nevím. Nic neplánuji. Píšu spontánně podle momentálního impulsu, čímž může být cokoliv. Útržek zaslechnutého rozhovoru, zajímavá přečtená informace nebo nejčastěji nějaká nová drobnost v mé snůšce zbytečností z historie regionu. Nesnáším termínovaná zadání. V neskonalé pýše jsem se uvolil spolupracovat na základní historické publikaci o Svobodě nad Úpou a i když je cíl v podobě uzávěrky ještě v nedohlednu, valím to před sebou jako Sisyfos balvan a při tom poskytuji rozhovory a trousím moudra.

LH: Jste sběratelem. Co vlastně sbíráte a jak dlouho se tomuto koníčku věnujete?
AT: Již v raném dětství jsem pochopil, že ze mě žádný tvůrce nebude. Tak jsem se stal sběratelem. Sbíral jsem v životě ledacos. Matně si vzpomínám, že nejpříjemnější bylo sbírat milostné zkušenosti. Dnes se ze všech koníčků stal byznys, tak jsem svou vášeň omezil na finančně dostupné maličkosti z historie Svobody nad Úpou a Krkonoš všeobecně, figurky a pohlednice Krakonoše a zajímavé informace o recesistickém spolku Schlaraffia, v našich zeměpisných šířkách bohužel zaniklém.

AT: Zapomněla jste se mě zeptat na můj vztah k Rýchorám. Tak tedy - dávno, dávno již tomu, co jsem se poprvé napil z kouzelné Rýchorské studánky a očarován vrcholovým geniem loci vyvedl ze zapomnění mecenáše Maxe Hirsche, šlechetného dárce populární boudy Maxovky i jeho tajemného stejnojmenného syna, popsal zanikající enklávu Sněžné Domky a skamarádil se s exotickým Ottou Braunem. A hlavně - na Rýchorách se v jisté době nacházela vzácná a zajímavá Kytka. Podle ní dostaly všechny mé neexistující femme fatale jméno Květa. Hláška „jedu za Květou" se stala zastíracím heslem mých, ve výsledku nevinných a pragmatických, výletů za dobrodružstvím. Ale to tam radši nepište, to by nikdo nepochopil. Zní to tak bláznivě, že je to možná i pravda.

Děkujeme Tondovi za rozhovor a přejeme mu hodně zdaru!

Rýchorák Ota Braun, svérázný pamětník objektivem Kamily Antošové (KRNAP)