Pozornost pro pražského přítele Pavla:
Příběh potištěného porcelánu po prabábě.
To je pořád Krakonoš, Krkonoše, Freiheit (co je hezky česky Svoboda nad Úpou), Krakonoš... a stále dokola. Jakoby v mozkovém kolovrátku přeskakovala jehla na gramodesce. Koho asi zajímá číst věčně texty na jedno brdo, kromě autora? Ale krkonošské sudetské babičky měly ve svých parádních cinkostnech památeční lahůdky i pro uměním zmlsané Pražáky. Bohužel prašivá léta kolem poloviny minulého století, kdy sotva skončily válečné hrůzy, ujal se vlády nevzdělaný lumpenproletariát s rudou věrchuškou za zády, umění minulosti moc nepřála. A ruku na srdce, ani my, tehdejší nerozumní kluci nově nastěhovaní do opuštěného pohraničí, jsme nic, co neslo stopy něčeho německého, nijak nešetřili. A nemuselo na tom vůbec být potupné znamení nenáviděné svastiky ani zalomené litery fraktury. Zvlášť průsvitný značkový porcelán nebo malované sklo pěkně hlasitě křupaly pod nohama nebo se rozprskly po dobře mířených ranách prakem. Něco se přes to všechno přece jen zachovalo. Nad drobnými prasklinkami vzniklými užíváním nenáročný sběratel jen mávne rukou.
Jednoduchá pozdně empírová bytelná mléčenka z masivního neznačeného porcelánu, prostého válcového tvaru s projmutým podhrdlím a bílou polevou bez výrazných ozdob, poplatná pravděpodobné době svého vzniku v druhé polovině 19. století má naplněna po okraj obsah rovného půl litru. Sloužila zřejmě jako ceněný suvenýr ze stověžaté matičky Prahy, jaké především pražská smíchovská porcelánka s motivy hlavního města chrlila v letech konjunktury tisíce. Jediné, co na zmiňované konvičce upoutá zrak, je totiž nevšední velkoplošný černotisk charakteristické architektury odjezdové pozdně klasicistní budovy prvního parostrojního pražského nádraží, dnes opět - už potřetí v dějinách - Masarykova. Vzniklo jako koncové v centru tehdy ještě hradbami obehnaného města, pár kroků od Prašné brány v letech 1844 - 1845 podle plánů Ing. Jana Pernera. Budovy projektoval Jan Nevole, pozdější spojovací dostavbu Antonín Jüngling a na stavbě se podílela i firma známého průmyslníka a zakladatele podnikatelské dynastie Vojtěcha Lanny. C. k. Severní státní dráha se v Olomouci napojila na Severní dráhu císaře Ferdinanda a spojila tak po 410 kilometrech Prahu s Vídní. První neoficiální vlak přijel z hanácké metropole už 4. srpna 1845. Slavnostně byl provoz zahájen 20. téhož měsíce. Staniční budova se dvěma výraznými hranolovitými věžemi, přesahujícími střechu o 10 metrů, stojí v Hybernské ulici dosud, i když už se nad ní mnohokrát stahovala mračna. Předkupní právo na zastavěné pozemky má už dávno od Českých drah zakoupeno investiční společnost Penta Investmens s.r.o. a megalomanský projekt na revitalizaci celého okolí nazvaný Central Busines District s plánovaným dokončením v roce 2023 navrhla krátce před smrtí světoznámá architektka Zaha Hadid. To jsou všechno informace známé částečně z dějepisu. Zbytek se dá pohodlně vygůglit ve Wikipedii. Jen do vládního Masarykova salonku se každý běžný cestující tak snadno nedostane, aby si zblízka prohlídnul zbytky původního císařského vybavení i oba místní velikány - bustu Jana Pernera ve vyřezávaném rámu nad krbem a na protější straně sochu tatíčka TGM, jak si navzájem vědoucně hledí do očí. Vraťme se však k předmětu doličnému. Na konvičce je u spodního okraje obrázku nápis Bahnhof in Prag. Tak se nádraží jmenovalo do roku 1862. Jestli je z té doby i konvička - Bůh suď. Podobné nádobí produkovaly porcelánky v Březové, ve Slavkově a vedle již jmenované Prahy i mnoho dalších. Vsadit na Prahu je sice lákavé, ale... Na talířích jídelního servisu ze Staré Role je totožný obrázek. Jde o běžný měditisk na polevu a nemusí to nic znamenat. Autorská práva za starého mocnářství ale nebyl prázdný pojem, jako v dnešní internetové době. Tož, včil mudruj, Pavle!
Nepublikováno
