Freiheit

Novinové zprávy mají jepičí život. Ve víru stranických tanečků počínající kampaně prezidentských voleb nebo trapného virtuálního duelu Sobotka - Babiš, který soudného člověka zajímá asi jako ten barnumsky ohlašovaný opravdový match mezi provazy, souboj století Joshua versus Kličko ve Wembley, zapadlo jako létavice sdělení o tradiční hornické akci v areálu Dolu Rožná I odštěpného závodu GEAM Dolní Rožínka s datem 27. dubna 2017. Při příležitosti ukončení těžby uranu v lokalitě Rožná vyfárali havíři v parádních uniformách podle starodávného ceremoniálu s „Posledním vozem uranové rudy", aby tak ukončili šedesátiletou éru těžby, která se velkou měrou podílela na rozvoji kraje Vysočina. Končí tak prakticky činnost posledního uranového dolu na území České republiky a tím i v celé střední Evropě. Již druhý den zastínily tuto událost na žurnalistickém mini pískovišti české kotliny pompézní oslavy narozenin Leoše Mareše. Takové jsou konce i těch nejdůležitějších událostí. Jak to ale vůbec bylo na začátku? A proč mě to zajímá?

Podnik v Dolní Rožínce je od počátků v padesátých letech minulého století spjat pupeční šňůrou s tehdejším inspektorátem Jáchymovských dolů v oblasti Krkonoš na Trutnovsku. Důl Stachanov v Radvanicích, důl Novátor na Rybníčkách, důl Krkonoše ve Špindlerově Mlýně a řada dalších jsou lokality známé už z mých klukovských let. Těžba na nich vrcholila kolem roku 1955 a do budoucna se jevily jako neperspektivní. V té době již pracovníci Geologického průzkumu uranového průmyslu šmejdili po mocnějších ložiskách na Moravě. Slibné naleziště na Vysočině navštívil někdy uprostřed října 1957 vedoucí nejbližšího činného důlního závodu „Karel Havlíček Borovský" v Chotěboři ing. František Řehánek se suitou důlních odborníků. Na zvlněném pahorku nad dědinou Dolní Rožínka se sotva 300 obyvateli zabodl do hlíny svůj papalášský podpatek a prohlásil „Zdař Bůh, tady kopejte, holoto!" Docela dobře mohl ale pronést tehdy ještě neznámou cimrmanovskou hlášku: „Já ho znám. On tu byl. Tady všude seděl." A vůbec nemusel mít na mysli bájného obra Koloděje, ale moji maličkost. Nikdy jsem nebyl uranovým prospektorem, ale - o rose studící, o toulce vonící Vysočinou, Vysočinou - bych mohl vyprávět. Moje příprava na otcovské řemeslo v druhé polovině padesátých let v Bystřici nad Pernštejnem nebylo jen učení - mučení. Světlé nedělní chvíle volna se svobodným touláním neznámou krajinou, žijí ve vzpomínkách stále. Vždycky, když grázlíci z moravské metropole, kteří se řemeslo učili jen nějakým osudovým nedopatřením, i přes nepovolené vycházky zdrhli v sobotu večerním vlakem do Štatlu, vyrážela naše parta do přírody. Táhlo nás to pochopitelně víc k panenské vírské přehradě, za vyhlídkami do Karasína, k Domanínskému rybníku a proč to tajit i za kráskami ze Ždánic či Písečného. Na jih pak podél Svratky do Nedvědice a údolím Nedvědičky k erbovnímu hradu Pernštejnu. A v horkých lenivých dnech třeba jen od internátu přes Bratrušín k vodám Argentiny. Kdyby byla bývala tenkrát existovala kapela Sex Pistols, určitě bychom si tak říkali taky. No, byli jsme jen Toulavá šestka. Já, Jožin, Olin, Kráťa, Váňa a Jarin. Naivní kluci z venkova se slámou čouhající z neposedných pohorek. Vedoucí vychovatel Vladimír Smékal docela riskoval, když nás jen na čestné slovo, že neuděláme žádný průšvih, pouštěl ze řetězu. O to míň starostí měl s těmi zlobivými, zavřenými ve zdech historického špitálu uprostřed „mrtvého" okresního města. Že se s hloubením jámy R 1 začalo podle historických análů právě 27. října 1957, přesně v den mých narozenin je jen poťouchlost dějin. I přes krajně nepříznivé podmínky a brzký příchod zimy dosáhli „jáchymováci", složení z muklů posbíraných z jiných uranových dolů i nezkušených mladíků z okolí, lačnících po nadprůměrném výdělku, na Silvestra téhož roku prvního patra a od 1. ledna 1958 ho předali k těžbě. K uraňákům utekli před psychickým vyhořením i dva naši vychovatelé. Já osobně jsem sfáral v životě pouze dvakrát a to jen do uhelných dolů v rámci exkurze. Falešné heslo - Já jsem horník, kdo je víc? - už dávno neplatí, přesto před každým havířem hluboce smekám.

Nepublikováno