Staré české přísloví „Čím blbější sedlák, tím větší brambory" lze aplikovat i na blbého zahradníka, kterému ani náhodou neroste nic samo pod rukama. S výjimkou miniaturního alpina, které zalévá boží deštík, hnojí ptactvo nebeské a pleje jednou za rok ledabyle majitel osobně. Ale možná je to tím, že veškeré skalničky jsou darem úspěšných alpínkářů ze sousedství a kamenné koryto s bohatou a doloženou historií je poctivě vlastnoručně ukradené. Fuj! Ale je to tak. Nadřel jsem se s ním jako mezek, než jsem ho z toho nejmenovaného zbořeniště vydoloval. Určitě nikomu nechybí a po těch letech by už bylo dávno zarostlé kopřivami v náletu rychle rostoucích dřevin. Dnes již zvěčnělý hospodář Josef Baudisch z čp. 26, který přišel s nyní již neexistujícím statkem i o domov, by mi ten malý prohřešek jistě odpustil. Dokonce i právně je tento můj hanebný "zločin" několikanásobně promlčen. Duch místa se tak jen s opracovaným kamenem přestěhoval na jiný svah rýchorského podhůří. Ani ozdobná hlavice s historickým letopočtem 1871 nepostrádá zajímavý příběh. Toho roku 17. prosince přijel na nové nádraží ve Svobodě nad Úpou první slavnostně vyzdobený vlak. Souvislost se tak přímo nabízí a někdy v dobrém rozmaru patřičně opepřenou historku prodávám udiveným nevěřícím Tomášům. Bohužel pravda je poněkud prozaičtější. Z vylidněné sudetské osady Drajborna na jiném konci Trutnovska, česky Studnice, části obce Jívka, mi ho z nějaké tamější skládky v batohu přinesl jeden zdivočelý trempíř a kolega z práce jako frajerský dar k narozeninám. S přihlédnutím, že si tím dobrým skutkem chtěl nejspíš kompenzovat svou předrevoluční nelibou činnost, nešlo odmítnout. Modré kalichy hořců bezlodyžných (Gentiana acaulis) září mezi kameny každoročně nejvíc.
