Když si malý Emilek Schwantnerů modeloval v Lysečinách z jílu u potoka figurky zvířat a později za školou v Bobru vyřezával kudličkou postavičky ze dřeva, byl určitě šikovnější než anonymní insitní „umělec" (jehož jméno redakce zná) který před více než půl stoletím spáchal neumělou mužskou hlavičku z kousku ořechu. Není to žádný zasloužilý soudruh, jak by snad prvoplánově sváděla barva pozadí. Imaginární miniaturku z rukou viditelně neškoleného autora, zhotovenou z momentální dlouhé chvíle, ozvláštňuje snad jen náhodný výběr špalíčku se dvěma odstíny dřeva. Světlejší běl a tmavší jádro mohly na čerstvé řezbičce budit iluzi muže dvou tváří, podle úhlu pohledu. Výrazné barevné rozdíly časem sestejnaly, a tak jen rádoby profesionální adjustace na době poplatný soklík a vědomí premiéry nejspíš vedlo mladého tvůrce k uschování dílka mezi památeční artefakty na důkaz, že to taky jednou zkusil. Nepotkal ho však žádný starý Hartmann, aby rozpoznal míru jeho talentu a podal mu pomocnou ruku. Region možná přišel o dalšího slavného sochaře. Ale co, jeden Schwantner bohatě stačí.
Nepublikováno