Říkám - li pár růžovek, nemyslím pochopitelně dvě, ale minimálně - tři. No prostě nic moc! Oproti loňskému fotografovanému pestrobarevnému „poprvé", které bylo ve skutečnosti potřetí a vlastně až o měsíc později, mě tentokrát neodrazovala od výšlapu do lesů ani tak fyzička, ale sucho, sucho, SUCHO! Přesto v houbařských kuloárech začaly prosakovat zvěsti, že vyhlášení hledači nosí a kdo umí a má svá místa v údolích potoků na severním svahu, má hbité nohy, bystrý zrak a na své straně Štěstěnu i Krakonoše, nikdy s prázdnou nepřijde. O víkendu pršelo, nedělní televize nasadila vějičku v podobě křemenáčů z Orlických hor a blbec Tonda opět chytnul na první šlápnutí. Můj milovaný a tvrdošíjně navštěvovaný houbařský revír je v globálu nasměrován k jihozápadu, kopec jak kráva (však se taky jmenuje Kraví vrch). Novopacký Babák je proti němu jen taková drobná mezička - aby i motorizovaní Pražáci věděli, o čem je řeč. Zadní běhy mi už taky občas stávkují, i když ještě pořád chválabohu bez hole, zrak na draka a Štěstěna je mi nejspíš nevěrná s jiným. Jen o přízni Krakonoše bych si nedovolil pochybovat a chválím ho, kudy chodím. Téměř v pravé poledne, jak je mým nedobrým zvykem - v lukách je vlání na všechny strany - v poledním lese kdo houbaří, košík neunese! Prdlajs! Jen pár růžovek.
Pár růžovek
P.S.
Největší potupou pro celoživotního houbařského vejtahu je, když mu vzápětí přinese opravdová houbařka jen tak „ malou pozornost". Jednou to ale přijít muselo. Pánbůh zaplať, Dášo. Ať jsou vám Krakonoš i svatý Prokop stále nakloněni.
P.S. P.S.
13. července 2017! Dušička má pokoj (vlastnoručně předníma nohama).
Nepublikováno