Freiheit

Hubertuska, Hlaholka, Maxovka, Rýchorka, Vávrovka, Pašovka, Sokolka, Vobešlovka, Vébrovka, Bouchalka. Hospody, boudy a budky na území několika málo kilometrů čtverečných, které spojeny vzdušnou čarou připomínají cik cak poletování pomateného vzduchoplavce, by se i v terénu daly v dobách mého jurodivého toulání krajinou navštívit během jediného dne. Tenkrát! Srdce jako zvon právě odlitý věhlasnou hutí v Brodku u Přerova, nepoznamenané jizvami po skalpelech felčarů. Sípavá harmonika v hrudním koši mohla v mládí směle soupeřit s poctivým měchem u výhně vesnické kovárny mistra Hampla, který jsme jako umounění kluci „šlapali" s daleko větším nadšením než těžkopádný pohon obřího dmychadla varhan rušící velebné ticho v hajnickém kostele. Nožky samochodky, páni prezidenti, přes hory a doly, údolí, vrcholy šlapaly jak neúnavný švýcarský strojek za sklíčkem mohutných cibulí „Patent Roskopf" se zlatým řetězem na dědově vestě. A „půltunový" batoh na zádech? Jen sojčí pírko za kloboukem! Na každé z pomyslných zastávek, jež se mi občas vloudí do snů, na přeskáčku časem jiné lákadlo, jiná vzpomínka.

Na žacléřském rynku odvážu Fanynku a oba volní, já i pes, míříme vzhůru v les. První na ráně je Hubertuska se „svatou" trojicí trojjediného pána hor. Erbovní produkt trutnovského pivovaru perlí v orosené sklenici pozlacené ranním sluncem. Druhý majestátní Krakonoš, ten z televizních večerníčků je namalovaný na stěně vedle lahvově zelených kachlových kamen vévodících šenkovní místnosti. A za domem třetí, opálený svalovec s vlajícím plnovousem s letitým fortelem úspornými mechanickými pohyby štípe voňavá březová polena. Sněžné Domky jsou přes údolí jako na dlani. Jako dva lákavě napěněné poháry na podnosu pana výčepního. Krkolomnou cestou přímo za nosem napříč hustými vrstevnicemi by se vydal jen blázen. Kafíčko u sympatických lufťáků z Prahy na terase Hlaholky, jednoho z dvojice domů, který z původních čtyř na známé louce dosud stojí o to víc chutná a informací z nedávné historie enklávy je za chvíli plný bloček. Nedaleká Maxovka už bohužel žije jen na starých pohlednicích, přesto je posezení na upravené vyhlídce v konfrontaci s přímo hmatatelným geniem loci a pohledem na neokoukatelné panorama Krkonoš se Sněžkou na horizontu zážitkem, který jen tak hned nevyprchá. Jméno Rýchorka pro sousední větší a mladší Rýchorskou boudu nemám rád, ale co naplat. Tlačí se do povědomí usilovně zásluhou umělé patronky, dřevěné víly před vchodem i temperamentní současné majitelky Áji. Navíc v kontextu textu je stylovější. V minulosti jsem tu nacházel i vzácnou a neobyčejnou Kytku. Nikoliv ovšem na chráněných botanických lokalitách, ale v kanceláři. Dolů kolem čarovné Rýchorské studánky je to k Vávrově chatě pár minut. Myslivecká budka bývá většinou zavřená. Jen v sezoně sedává kolem venkovního stolu skupinka houbařů nad horou nasbíraných hříbků a mudruje, jak je dopraví domů. Lesem po svážnici doleva stojí osamělá Pašovka. Při troše štěstí se dala uvnitř zastihnout bujará parta v zelených kamizolách vybavená placatkami alkoholu s lidskou tváří a srdcem na dlani. Kronika někdejší dřevařské boudy spravované před lety mysliveckým sdružením se mnohokrát otevřela i příchozímu zvědavci. Musíme však dál, cesta je ještě dlouhá. K Sokolce okupované Správou KRNAP se vloudíme jen přes přísný zákaz vstupu, díky laskavosti zdejšího pana domácího Gusty Hofmanna, který některá nesmyslná nařízení svého zaměstnavatele blahosklonně přehlíží. Po sokolech nikde ani potuchy. V kleči pod sítěmi se popelí vykrmené tetřeví slepice a nebojácně zobou z ruky sušené borůvky, kterými je ošetřovatel rozmlsává. Lesní pěšinkou „šoulačkou" prokličkujeme na červeně značenou Cestu bratří Čapků a chvatně mineme tajemnou pevnostní tvrz Stachelberg, tehdy nepřístupnou a plnou chemického svinstva, jen pro nostalgické nakouknutí k Chatě Vobešlovce nad Babím se smutným konstatováním, jak ty smrčky vysázené ve školním polesí v době mého nechvalného působení na lesnické škole ukrutně vyrostly. Babu obejdeme zprava (míním samozřejmě kótu 673). Cestou k Vébrovce se potutelně uculuji, když si vybavím dávnou bouřlivou svatební noc. Nikoliv vlastní, ale jedné mladičké dnes již důchodkyně. Sešupem přes Nové Dvory do guberna, jak s oblibou nazývám bývalé okresní město Trutnov. Nejvyšší čas spláchnout hrdlo jedním vyhlášeným točeným (jak jinak, než Krakonošem) na Bouchalce. V dobách mé školní docházky, kdy se ještě jmenovala Na svobodě a ještě před tím k údivu většiny pamětníků U Bulhara, jsem se v jejím okolí točil nápadně často, vyhlížeje okatou blonďatou nezletilou dcerku hostinského Matyáše. V bouřlivé atmosféře i po letech po očku pozoruji štamgasty, aby mi ji někdo nenatočil. Pro facku prý tady nejdou daleko. Tak o takových blbinách sním, když náhodou spím, zase já. Ve skutečnosti je už skoro všechno jinak.

Nepublikováno