Odešel kamarád.
Náhle, nečekaně, navždy.
V. P.
1941 - 2018
R. I. P.
Potkali jsme se pozdě. Dva šedí vlci na podzim. Stejný válečný ročník, stejné štíří znamení s nejhorší pověstí ve zvěrokruhu. Stejný smysl pro humor. Tisíce stejných vzpomínek, kdy jsme vyli na měsíc každý jinde a jinak. Mnohé nás spojovalo, v mnohém jsme se neshodli. Nehráli jsme spolu kuličky. O to intenzivnější byly společně strávené chvíle. Naše mlčení při prohlížení porcelánových figurek z produkce žacléřské porcelánky na aukčních portálech, spojeni internetem, málokdo chápal. Jen občas prořízlo ticho tvé spokojené konstatování „tu mám". Sběratelská vášeň nás vlastně před lety svedla dohromady. Najeli jsme spolu za životními koníčky stovky kilometrů, vypili litry lahodného espressa. Po každé vernisáži nebo přednášce v muzeu jsem nedočkavě čekal na laskavou nabídku - „Hodím tě domů, mám dnes volno". To znamenalo zároveň zastávku v útulné kavárničce obchodního domu Tesco při cestě do hor na večerní šálek. Naposled na mezinárodní svátek všech paní a dívek 8. března 2018. Vždy, když jsi odjížděl, jsi do nočního ticha ještě furiantsky zatroubil. Tentokrát byl klakson ticho.
Sbohem Václave! Budeš mi chybět.
Příští rundu platím já...
