Jaro se vehementně dobývá do dveří i v nejvyšších partiích hor. Lanovky mají sezonní odstávku a za posledním sněhem vyrážejí jen skalní milovníci zimy. Nikdy jsem nebyl nějaký extra zdatný lyžař a už drahně let jsem spíš nelyžař. A tak místo posledního mazání lovím v paměti nějaký zajímavý zážitek z mých sporadických chvilek s lyžemi na nohou. Trochu mě inspiroval štítek výrobce lyží, uložený v mé „sbírce" v poslední přihrádce vpravo dole v krabičce s nápisem „Různé". Přesně si pamatuji, jak jsem k němu přišel a kdyby to šlo, tak bych si zpětně nafackoval. Černé masivní práskačky s pérovým vázáním na zpuchřelých řemíncích a značně oježděnou skluznicí bez hran se co má paměť sahá, povalovaly u nás doma na půdě s několika dalšími páry. Předpokládal jsem, že jsou také dědictvím po Němcích, kteří byli z domu vystěhováni po světové válce. Pro malého kluka byly příliš dlouhé, takže mé snahy o jejich úpravu je nějakým zázrakem minuly. Vhodnějších bylo na výběr dost. Za mých mladých let se nic nevyhazovalo jako dnes, a tak se s námi zcela vědomě v polovině padesátých let stěhovaly blíž k horám. Mezitím jsem si vlastnoručně předníma nohama vyrobil nové lyže na míru... ale ten příběh už mí čtenáři znají. Když v roce 1963 zemřel můj táta a hrozilo, že dávno znárodněné zařízení kolářské dílny odveze nenasytný bolševik, využil jsem příležitosti a veškeré dostupné dřevo v kůlnách i na půdě jsem na pásové pile pořezal matce na topení. A nebyly to jen použitelné odřezky, které táta vršil, protože by se jednou mohly hodit. Došlo i na množství různých polotovarů, součástek hospodářských strojů, žebřiňáků a saní, včetně mnoha desítek neokovaných tajfunů, dřevěných bruslí vynálezce Linky. A samozřejmě i na zmíněné lyže. Jak říkám, nejen nafackoval, ale i nakopal. Co by za ně současní vyznavači retro závodů a různých taškařic v dobové výstroji dali! Firemní štítek se dochoval jen na jedné, a protože su takové shánčlivé a sentimentální k tomu, uložil jsem ho k ostatním svým „pokladům".
Práskačky z půdy
Neměl jsem ani páru, kdo byl ten Kalous a teprve docela nedávno jsem se po zjevném vtipálkovi začal pídit. Kolega kolář z Bubnova čp. 6 u Kunvaldu František Kalous se narodil 24. 6. 1911 - shodou okolností jsem se já přesně za padesát let ženil. Zemřel 9. 11. 1968 a nebyl to jen tak někdo. Vyučil se v sousedních Bartošovicích, kde vznikla záhy po Velké válce sériová výrobna lyží. Čertovským prkýnkům se věnoval nejen ve své dílně jako známý regionální výrobce, ale v organizaci místního Sokola z něj vyrostl všestranný lyžařský přeborník. Triumfoval mnohokrát v běhu, ve skoku, v závodě sdruženém i ve sjezdu. Úspěšně reprezentoval Orlické hory na významných utkáních po celé republice - na Radhošti, v Tatrách a dokonce i v Jugoslávii. Za zásluhy o rozvoj lyžařského sportu mu byla ve Slavíně u kunvaldského kostela odhalena mezi několika dalšími význačnými rodáky pamětní deska. A tehdy mi to do sebe doklaplo jako důmyslné puzzle. Můj táta pracoval před válkou na stavbě pohraničního opevnění. Mimo jiné i na tvrzi Hanička nedaleko Bartošovic. Nikdy mě nenapadlo s ním ty staré lyže spojovat a přitom je to nejlogičtější vysvětlení. Také táta byl vyučený kolář a samozřejmě vyráběl lyže. Dnes lituji, že jsem se ho na historii těch dřevěných práskaček, ale i na mnoho dalších věcí nikdy nezeptal.
Nepublikováno (Poznámky k životopisu)