Freiheit

Krkonošský národní park okázale slaví 55 let svého trvání. Když byl 17. května 1963 po dlouhém úsilí odborníků i laických milovníků Krkonoš slavnostně vyhlášen, bylo jeho skoro jmenovci rovných pět. KRKAP se sice dlouhého trvání nedočkal, výročí jen vzbudilo zasutou vzpomínku. Když jsem byl ještě mladý bujný kohoutek, založili jsme s partou stejně zaměřených kamarádů, trávících většinu volného času v pohostinských podnicích s hudbou a tancem převážně v Janských Lázních spolek Krkonošských kavárenských povalečů. A obdivovat hééérečky patřilo u podobných individuí vždycky k dobrému tónu. Tenkrát v čase nezralých lesních plodů, krátce po svléknutí krátkých kalhot puberty, mi imponovaly zralejší osudové ženy. Ale jak říká mistr bonmotů a současný pan domácí z jednoho hradu nad Vltavou „Jen blbec nemění své názory". Časem jsem přišel na chuť i telecímu masíčku. Dnes by mě přímo vyděsilo, kdyby mě vůbec nějaká žena chtěla. Na pomyslném žebříčku tehdejších hvězd stála v mých očích na nejvyšší příčce krásná Irena Kačírková.

Vždy elegantní, s intelektuální jiskrou, nenapodobitelným šarmem a lehkou ironií poblouznila rozum i zástupům jiných a daleko významnějších borců než byl pasáček krav z Rýchor, za kterého jsem se s razítkem zaměstnavatele „JZD Krkonoše Mladé Buky" v občanském průkazu s oblibou vydával. Její podmanivý hlas zněl v duetu Dáme si do bytu, který nazpívala s chlapáckým Pepíkem Bekem v prvním televizním videoklipu svého pozdějšího životního partnera, režiséra Ladislava Rychmana opakovaném v pauzách donekonečna. I na rozhlasových vlnách se stal doslova hitem. Na mužské prý štěstí neměla, což se výrazným femme fatale obvykle stává. Pro případ, že je laťka příliš vysoko, dával jsem vždycky na radu Jana Wericha - není-li tu ta, kterou mám tak rád, tak mám rád tu, která je tu. Ačkoli to dělám nerad, nezbývá mi než použít osvědčený trik z antického divadla. V tomto případě je Deus ex machina docela na místě. V Muzeu Podkrkonoší je momentálně instalovaná hojně navštěvovaná výstava věnovaná desetiletí profesionální divadelní scény v Trutnově v letech 1948 - 1958. Jednou z dámských hvězd souboru byla Anna Kouřilová ze Svobody nad Úpou, působící mnoho let také jako jediný herecký profík a příležitostně i režisérka v mnoha inscenacích místních ochotnických ansámblů. Tytéž smutné oči Jeanne Moreau, tytéž smyslné rty Brigitte Bardot, jak se o noblesní Ireně Kačírkové s uznáním vyjádřil kostýmní výtvarník Jan Skalický. Stejný typ i ročník. Bohužel taky zadaná! To koukáte, co napadne starého jezevce z nory na Monte Bú při přípitku k narozeninám národního parku, kde je doma. Inu - cherchez la femme - jak by řekla božská Irena. A klidně ještě i anglicky a německy!

Nepublikováno