Má jediná platonická bokovka mi jen tak z čiré náklonnosti věnovala drobný nález ze svých archeologických vycházek podél potoků v podkrkonošské krajině na úpatí Černé hory. Podobných bezejmenných zátek různého stupně zachovalosti, které neprošly přísnou výstupní kontrolou monopolního místního výrobce, někdejší Pohlovy porcelánky v Žacléři, jsou v jejím okolí plné výsypky a zásypy prašných polních cest. Těch s reklamním potiskem je podstatně míň. Opatřeny těsnící gumičkou a patentním drátěným uzávěrem byly totiž většinou nedílnou součástí vratných pivních lahví mnoha pivovarů v regionu. Cylindrické lahve z rezavohnědého nebo temně zeleného skla s litým plastickým emblémem nebo firemním nápisem o obsahu 1/3 až 1 litru jsou dnes samy o sobě hledaným sběratelským i dekoračním artiklem. Darovaná zátka je podle perfektně zachovalého nápisu z parního pivovaru rodiny Kluge v Rudníku.
Porcelánová zátka
Symbolicky propojuje sídlo porcelánky v Žacléři s pivovarem sídlícím v někdejším Valdštejnském zámku v Heřmanových Sejfech a vyhlášenou hospodou ve staré radnici ve Svobodě nad Úpou. Restaurační prostory hotelu Radnice pronajímala svobodská obec rudnickému pivovaru dlouhodobě a stejně tomu bylo i po Velké válce v době vrcholného rozkvětu Klugova pivovaru s dlouholetou tradicí, sahající až do druhé poloviny 17. století. Původní pivovar založený Valdštejny stál na jiném místě a v jeho držení se vystřídali ještě Schwarzenbergové a Theerové. Plátenický baron Johann František Theer z Hostinného si k celému panství koupil i šlechtický titul s predikátem „ze Silbersteina". Zámeckou budovu Hanibala Valdštejna od italského stavitele Carla Valmadiho z roku 1602 nechal v roce 1816 přestavět na pivovar tehdejší pozemkový vlastník Josef Karel ze Silbersteina. V roce 1880 přešlo panství do majetku lnářské dynastie zakladatele Jana Adama Kluge. Po osmi letech odkoupil pivovar od firmy jeden ze spolumajitelů Josef Kluge, který ho výrazně zmodernizoval a zvelebil. Po jeho smrti v roce 1909 pokračoval úspěšně ve vedení podniku jeho syn Hugo. Ani historický výčep ve svobodské radnici nebyla žádná „rychlokvaška". Už k roku 1587 zmiňuje jediné zdejší výčepní oprávnění taková veličina, jako trutnovský kronikář Simon Hüttel. Štamgasti posledního předválečného nájemce Heinricha Rosipala se možná ještě dnes mlsně olizují i v nebeském lokále tam někde na věčnosti při pouhé vzpomínce na decentní chmelovinku světlé výčepní desítky, říz dvanáctistupňového ležáku i jemnou karamelovou chuť speciální černé čtrnáctky. Takovou lahodu uměl namíchat široko daleko právě jen vyhlášený rudnický sládek Wenzel Lang, který vládl varně dlouhých 34 let. Z Radnice si ji staří Svoboďáci odnášeli k okamžitému konzumu v buclatých džbánech i domů. Stejně jako trvanlivější lahve. Tenkrát to byl vážený a opečovávaný pijácký luxus, nesrovnatelný s dnešními průmyslově chrlenými lahváči, plechovkami, petkami a zkušebně i krabicemi, nad kterými ortodoxní pivaři a ctitelé točeného jen pohrdavě ohrnují nos. Ale i papírové etikety z lahví a plechové korunky uzávěrů jsou předmětem sběratelského zájmu. I když taková poctivá porcelánová zátka je mezi nimi jako vyšperkovaný Rolls - Royce mezi trabanty. Díky, Karolíno!
Nepublikováno