Freiheit

Jak už to v životě bývá, prostě se to tak seběhlo. Jednou jedinkrát v hloubi onoho režimu byli manželé Havlovi na krátké návštěvě u nás doma. Zatím, co jsem s panem Václavem řešil ryze technické záležitosti, charismatická paní Olga si u kávy nenápadně pohrávala s krabičkou cigaret a má tehdy razantní strážkyně stoprocentně nekuřácké domácnosti jí beze slov nabídla popelník. To jen na úvod o kouzlu osobnosti. Ani jeden z nás tehdy netušil, kam se po letech pohne kolo dějin. Ta skromná a sympatická žena dokráčela po boku svého muže jako první dáma až na hrad českých králů nad Vltavou a my sedíme stále na kopci, kde se před lety popásal skot, který mu v řeči původních obyvatel dal jméno Kuhberg. Krkonošská kavárna, tak trochu natruc té pražské, spolu s Krkonošským muzeem správy KRNAP ve Vrchlabí a Výborem dobré vůle - nadací Olgy Havlové uspořádaly při příležitosti brzkého výročí nedožitých 85. narozenin paní Olgy reprezentativní fotografickou výstavu.

Při vernisáži jsem si to jediné setkání živě vybavil. Je všeobecně známo, že za pobytů na Hrádečku Olga Havlová velmi ráda v okolních lesích, které jsou vyhlášeným houbařským rájem, holdovala této lovecké vášni. A v tom jsme si okamžitě notovali. Shodli jsme se i v základním názoru, že nejlépe si člověk houbaření vychutná o samotě. Přesto jsme si nezávazně slíbili, že jednou, možná, až nazraje čas, vyrazíme na lov společně. Byla to spíš taková zdvořilostní úmluva, každý zkušený houbař ví, jak nevážně se taková nabídka myslí. I ve svých junáckých letech jsem lesuchtivé divoženky odrazoval jednoduchým fíglem - konstatováním, že mám kromě nože a košíku sebou pohotově vždy také deku. Jó, bejvávalo. Dnes by se sípajícím dědkem nešla žádná, ani kdybych si na slibované hřiby vzal hrábě. Jedno známé životní moudro zní: „Nejkrásnější motýli jsou ti, které jsme nikdy nechytili". Tak co jiného jsem mohl do pamětní knihy asi napsat?

Použité fotografie jsou bez laskavého svolení autora ukradeny z kolekce, kterou vřele doporučuji.