Freiheit

(Cestovní zpráva ze dne 2. srpna 2018)
Vyrazit v současném letním žáru, kdy každý den trumfuje historickými teplotními rekordy ten předešlý, za památkami na slezský šlechtický rod Schaffgotschů, navíc ve škodovce, která má svá nejlepší léta dávno za sebou, tudíž bez klimatizace, je eufemisticky řečeno bláznivý výlet. K tomu ještě bez důkladné teoretické přípravy a naprosto živelně doslova jako příslovečná utržená vráteň. To je pro zkušené výletníky téměř nepochopitelné. Asi jako kdyby první dáma českého soulu zazpívala na gala večeru letního festivalu Colours of Ostrava svůj oblíbený hit „fernetem ztřískaná". Nebo letitá americká tenisová královna Serena zvyklá jen vítězit, vypadla na prestižním turnaji v San Jose, po největším debaklu kariéry se zdánlivou outsiderkou ani ne po hodině hry za stavu 0:2 na sety - a navíc s"kanárem". To se ale doopravdy stalo. Náš první přešlap byla hned po překročení dnes naštěstí jen pomyslné hraniční čáry zastávka v útulné cukrárničce v Lubawce na první dopolední kávu, což je obvykle rituál na závěr cesty. Espresso bylo sice vynikající, ale příjemnou dávku endorfinů jsme tím načas vyčerpali.

Namířeno jsme měli do nedalekého Raszówa za sarkofágy, tumbami a epitafy několika členů jednoho z nejznámějších a nejbohatších rodů ve Slezsku, který se výrazně zapsal i do dějin blízkých míst v regionu východních Čech. Nějakého Schafftgotsche lze najít i v historii panství Maršov, Staré Buky nebo Lázně Bělohrad - například. Raszówský filiální kostel Neposkvrněného početí Panny Marie, kde je unikátní mauzoleum umístěno, se skví ve zbrusu novém kabátě za peníze z evropských fondů uprostřed konvenčního pečlivě střiženého anglického trávníku na místě zrušeného starobylého hřbitova. Jen několik zachovalých německých náhrobních desek se zanikajícími nápisy je dekorativně naaranžováno u obvodové zdi. Dveře svatostánku však byly zamčené. Teprve doma jsem si dodatečně zjistil, že klíč má stále paní kostelnička v domku přes ulici jako v dobách dlouholetých stavebních úprav. Spoustu informací jsem se mohl pochopitelně dočíst i v publikaci vydané před osmi lety v rámci partnerské spolupráce mezi obcí Bernartice a Tkalcovským muzeem v Kamenné Hoře, jejíž hřbet na mě vyzývavě pomrkává z mé vlastní knihovny. Na místě v jinak zapadlé vísce bylo na polapení pověstného bycha přece jen pozdě, takže jsme operativně zvolili nový cíl zámek Karpniki. Když jsem tam byl na začátku 90. let minulého století poprvé, byla to vybydlená ruina nějakého poválečného dětského domova, čekající na solventního kupce jako celá řada šlechtických sídel v Jelenohorské kotlině a ostatně i u nás v klínu Krkonoš. Dnes je to nákladně opravený luxusní hotel pro majetnější klientelu toužící po romantice. Bohužel bylo zavřeno kvůli nějaké soukromé akci. Pantáta střežící parkoviště nás ale ujistil, že zákaz trvá jen do půl druhé. Bylo téměř poledne, tak místo úmorného čekání startujeme a přesouváme se o dům dál, k již několikrát navštívenému vzorově obnovenému klasicistnímu zámečku v Łomnici, který rovněž z ruiny vypulírovali dědicové původních majitelů, rytířské rodiny von Küster, kteří si dávný rodinný majetek od Polského státu v roce 1991 znovu koupili. Jednak jsme byli zvědaví na stav nově budovaného kostela v zámeckém areálu.

Na české poměry jev nevídaný - stavba nového kostela v Łomnici (foto Günter Fiedler)

A hlavně jsme správně předpokládali, že v osvědčené restauraci „Stara Stajnia" s kamenným zdivem a vysokými klenutými stropy dávné konírny bude přece jen dýchatelno. Dopřáváme si furiantsky tradiční žurek, krajně nezdravý krajíc domácího chleba se sádlem a kapku nezbytného černého kofeinového moku za dvojnásobek ceny než v méně atraktivních destinacích - jen ať němečtí spolustolovníci vidí, že český důchodce škudlit nemusí. Je čas vrátit se do Fischbachu, jak se malebný zámeček Karpniki jmenoval kdysi. Obě jména evokují okolní vodní plochy s početným vodním ptactvem včetně umělého vodního příkopu kolem homogenní stavby překlenutého romantickými mostky. Snaha pořídit vlastní fotky lépe než profíci na propagačních materiálech, které jsou naštěstí gratis, vyzní sice jako vždy v náš neprospěch, ale zkusit se to musí. Po krátké příjemné procházce pod letitými duby míříme do Kowar za poslední kávičkou dne, vysněnou do stinného zákoutí u residence Nowy Dwór, který v 16. století nechal postavit pro svého syna Caspar Schaffgotsch - kdo jiný? Jenže ouha: Soukromý majetek. Vstup zakázán! hlásá výstražná tabule všudypřítomné hlídací agentury Piast. Cukrárna s velkou venkovní zahrádkou na pěší zóně, ne o moc živější než hlavní třída u nás ve Svobodě, hned naproti výstavné kowarské radnici je tudíž jistá volba. Už pro místní specialitu, minerální vodu s lákavým názvem Potencjałka. I když polykanou s obavou, aby nedjbože neměla všechny inzerované účinky. To nejlepší nakonec. Tachometr napočítal několikanásobný počet kilometrů než je vylíčená trasa. Aby ne, když výletní posádku tvořili dva užvanění senioři, poloslepý navigátor s mapou na klíně avšak bez brýlí a šumlující a nahluchlý řidič. No tak jsme v zápalu debaty a hlavně kvůli úspornému značení na uzoučkých okreskách v Polsku několikrát přejeli vhodnou odbočku, několikrát se po zjištění omylu vraceli, ale pořád jeli v pevné víře, že přece do Kowar musíme dojet. A dojeli! Třeba si to ještě někdy zopakujem.

Nepublikováno