Freiheit

Jedním ze zlatých hřebů tradiční maršovské pouti je zpravidla hned úvodní komponované představení s živými obrazy inspirované dějinami obce. V letošním roce zapadajícím do řady „osmičkových" let s jubilejním 100. výročím založení samostatného společného státu Čechů a Slováků vzpomněli autoři „Maršovského příběhu" na souběžné výročí ukončení Velké války, ve které zahynulo 71 občanů dnešní obce Horní Maršov. Aktuálně tak připomněli probíhající veřejnou diskusi, co s rozpadajícím se památníkem dávných spoluobčanů padlých v barvách poražené monarchie, kteří měli navíc tu smůlu, že většinou mluvili německy. Zatímco v ryze českém vnitrozemí nejsou početné pomníky padlých vojáků z I. světové války díky kontinuitě osídlení žádným problémem a lidé své zemřelé předky uctívají z prosté piety, nejen pro naplnění litery zákona, ve vykořeněném pohraničí je mnohde stále ještě jakákoliv připomínka někdejších obyvatel násilně vystěhovaných po roce 1945 provázena výbuchem emocí. Relativně v klidu jsou v místech, kde horkokrevní dědové a tátové současných obyvatel někdy i cenná umělecká díla v poválečné euforii zničili. Pro příklad ani nemusíme chodit daleko - u nás ve Svobodě stával jeden z honosných pomníků sochaře Emila Schwantnera hned vedle kostela. V osvícenějších městech poničené pomníky opravují, na mnoha místech vznikly autorské repliky těch původních. Posledním příkladem je unikátní Schwantnerův protiválečný Tanec smrti v trutnovském parku, skvostná kopie sochařky Pauliny Skavové. Dokonce i zaniklé Sklenářovice, totalitními mocipány barbarsky vymazané z mapy mají své memento v podobě restaurovaného pomníku místních padlých.

Maršovský monument má ještě jedno smolné prvenství. Je v širokém okolí jediný z nejnevhodnějšího materiálu. Sochař Blenk ze Žacléře jej zhotovil ze železobetonu, přesněji z dobově módního Teraca. Zkorodovaná armatura dnes téměř vylučuje trvanlivou opravu. Naštěstí se ještě neozývají hlasy, že hlava vojáka na pamětní desce s letopočty 1914 - 1918 má typickou německou helmu. V nedalekých Teplicích nad Metují to byl jeden z laických důvodů, proč plánovaná obnova torza dalšího Schwantnerova pomníku Trubače byla šalamounky odsunuta na nové zastupitelstvo po podzimních volbách. Emotivní divadelní příběh, odehrávající se na jevišti pouťových oslav podávaný vtipnou formou s pomocí symbolických kostýmových doplňků a jednoduchých dekorací i vlastnoručně vyrobených náznakových rekvizit alespoň na chvíli nastínil vážnější téma a vyburcoval diváky k zamyšlení. Působivý refrén původně protiválečné písně „Řekni, kde ty kytky jsou...", který proslavila Marie Rottrová, provázel snaživé výkony každoročních jednorázových ochotnických hvězd v mnoha rolích s dominující všudypřítomnou černou dámou smrtkou, jak ji s elegancí „vystřihla" jedna ze stálých členek souboru a dokázal možná víc než tisíce vzletných slov. Vrcholným zážitkem byl nepochybně i živý koncert kapely Spirituál kvintet v zachráněném zcela zaplněném hřbitovním kostele Nanebevzetí Panny Marie v pátečním podvečeru. Salvy smíchu vyvolalo vystoupení zralých mužoretů ze skupiny ARTrosa z Hořic v Podkrkonoší. Ovace sklízela v nočních hodinách legendární Hudba Praha. Stejně jako skupina Neřež a další interpreti. Se stísněnými pocity jsem odcházel z vernisáže výstavy „Svědkové minulosti" o odpůrcích nacismu z řad sudetoněmeckých křesťanů v letech 1938 - 1945 instalovanou Sdružením Ackermann - Gemeinde v budově obecního úřadu. Téma vyrovnání se s minulostí všeobecně je neuralgickým bodem společnosti nejen v Maršově. Je dobré si to připomínat i uprostřed pouťového veselí a zábavy.

Foto PK - Pavel Křivka (mnohem více zde)

Nepublikováno