Co asi ještě může přinést pamětník, který si nepamatuje ani pin svého mobilu, k události před padesáti lety objevného? Když mám být opravdu osobní, tak nejcennější památkou na ten rok vzletů a pádů, naděje a ponížení je podle mě právě padesátiletá nejkrásnější mince mé sběratelské éry už proto, že jsem si ji nikdy nekoupil. Ani toho 1. března 1968, kdy byla dlouho očekávaná emise s antickou krasavicí uvedena Státní bankou československou do prodeje za nominální hodnotu 50 Kčs, což u dnešních pamětních mincí zní téměř jako pohádka z tisíce a jedné noci. Od té doby, co se Státní mincovna začala chovat tržně jako pověstný Sarka Farka jsem s numismatikou seknul a zůstal jen u platonického obdivu. Bláhově jsem doufal, že si stříbrný šperk z dílny krkonošského skláře a medailéra Mistra Jiřího Harcuby (1928 - 2013) někdy na nějaké aukci přece jen koupím, ale její cena několikanásobně stoupla a z čistě lakotných pohnutek už k tomu nikdy nedošlo. A je to tak lepší. Rád k tomu přidávám okřídlenou myšlenku klasika, že nejkrásnější motýli jsou ti, které jsme nikdy nechytili.
Vzpomínka na rok 1968
Jistý mazaný Filip mě trochu zviklal nehorázným prohlášením, že za vpád bratrských armád do obrozujícího se Československa můžou Ukrajinci. Už jsem byl téměř rozhodnut, dát sem jako ilustraci dosud nepublikovanou karikaturu Leonida Iljiče „Husté obočí", kterou v těch vzrušených dnech s okupanty v zádech roznášeli po Trutnově dobrovolní kolportéři ilegálně tištěné Krkonošské pravdy - paradoxně orgánu Okresního výboru KSČ. Ani nevím, proč jsem si právě tenhle anonymní portrét hada s tváří vrchního zachvatčika s českým lvem v žaludku, schoval přesně tam, kam patří, v domnění, že za rok, za dva nebo za tři...však to znáte. Dodnes se mi ten kus papíru nepovedlo najít. Chtěl jsem být moudrý a vysvětlit, že je to asi totéž, jako když pro některé soukmenovce je největší z Čechů, Otec vlasti Karel IV. Němec jako poleno. Takhle se aspoň můžu prsit - nějaký falmer mi za to nestojí. Kromě té pěkné virtuální padesátikoruny vydané k padesátému výročí vzniku Československé republiky, která mi byla dlouhá léta domovem, i když jsem se narodil v nenáviděném Protektorátě Böhmen und Mähren, mám na rok 1968 vzpomínky rozporuplné. Vždyť i já jsem v té době ještě byl veden jako vojín v záloze stejné smečky, která nás přepadla. 51. ženijní brigáda spolu s celým Západním vojenským okruhem byla nedílnou součástí Varšavské smlouvy, pod vrchním velením zmíněného ruského imperátora, ať už se narodil na Ukrajině, v Moldávii, v Kazachstánu nebo v pekle. Dilema s přísahou neměli jen naši dědové v mundúru císaře pána. Prvních dvacet let vlády rudochů jsem od prvopočátku vnímal jako období útlaku a represe, byvše dítětem živnostníka, takže třídního nepřítele. Mládí je ale krásné i bez členství v Pionýru. Naději na lepší život, která přišla s jarem osmašedesátého, zašlapali bratři nepřátelé. Dnes už vím, že v rukou organizace, která celý obrodný proces vyvolala, by šly všechny ideály stejně k šípku. Líp než původně jeden z ideologických vůdců reformy a pozdější disident, spisovatel Jan Procházka, bych to říct neuměl: „Mohla to být ta nejkrásnější revoluce, kdybychom ji neuskutečňovali my sami." Když jsme po dalších více než dvaceti letech, vyprovázeli zvoněním klíčů ozbrojené vetřelce z naší krajiny, okradení o velký kus normálního života „normalizací", ideály opět vzplály. Po čtvrt století svobody a demokracie dávám za pravdu mému pražskému „příteli po telefonu", dnes spíš po emailu. S trochou pesimismu je ten život snesitelnější.
Nepublikováno
Trutnov vzdoroval