Freiheit

Nevyřčené „to dáš!" ze slovníku juniorské fejsbůkové komunity, rezonovalo i v lákavém pozvání mnohem mladšího kamaráda, i když už také čerstvého důchodce, na komentovanou vycházku do mých zamilovaných Sklenářovic. Zvlášť, když osoba průvodce, čilého generála východoněmecké armády ve výslužbě s ročníkem narození 1936, zapáleného historika a propagátora svého rodiště pana Aloise Zierise, slibovala autentické vzpomínky na někdejší Glasendorf, který musel nuceně opustit v jedenácti letech. Tedy žádné bajky a výmysly z druhé nebo třetí ruky různých „pseudobadatelů". Pan Zieris tak zároveň propagoval svou nejnovější obrazovou publikaci o zaniklých Sklenářovicích. Krajinu jsem kdysi prošel mnohokrát, takže jsem věděl, do čeho jdu. Poslední dobou funím do kopců jako dávno vyřazený sentinel s vyrabovaným tendrem a uvolněnými ventily, takže jsem se těch předpokládaných pěti hodin chůze a postávání ve zvlněném terénu rýchorského podhůří pochopitelně obával. Oproti každodenní poloze raněného bojovníka, polosedě, pololeže na gauči při četbě denního tisku nebo v křesle u kompjůtru, je to přece jen změna. Tak trochu jsem podlehl vábení sličných jezinek z pořádajícího Střediska česko - německého porozumění v Trutnově, z nichž ta dospělejší zabodovala přesvědčivým argumentem, že sebou bere i svou starou maminku, které se už taky špatně chodí i dýchá. Milé a úsměvné překvapení čekalo na seřadišti. Byla to má spolužačka z osmiletky. Nebudu napínat - zvládli jsme to oba. I když ona si následnou přednášku o dávné historii a osídlení dnes zaniklých Sklenářovic s pohoštěním v přívětivém prostředí nedalekého Hotelu Pod Pralesem v Antonínově údolí odpustila.

Pro ty, kdo okouzlující sevřené Sklenářovické údolí s podmanivým geniem loci znají, to bylo jen takové malé zahřívací kolečko. Pro neználky, co jen sedí u internetu, nabízím možnost projít si trasu napříč vrstevnicemi aspoň na mapě. Od manipulačního parkoviště na rozhraní bývalých obcí Bystřice a Sklenářovice, kde v dávných dobách stávala stoupa na drcení zlatonosné rudy, kam jsme dojeli auty (část výpravy sem po úzké silničce dokonce přivezl autobus), jsme přes jednoobloukový kamenný most přešli na Vojenskou cestu vybudovanou při stavbě vojenských pevnůstek před druhou světovou válkou. Po ní, prý „langsam" prvním větším stoupáním k Seidlovu kříži se zastávkou na vyprávění o starém mlýnu, pozdější hospodě „Zlaté Rýchory" i sousední prázdninové ozdravovně neduživých dětí z Trutnova. Pak stále „dokopec" podél historickými horníky překopaného a zbrázděného Bartova lesa až k obnovené ochranné kapli z roku 1874. Ledaskdo se pozastavil nad novými informačními tabulemi Správy KRNAP. Rádoby vtipné, ale poněkud zavádějící nadpisy: „Zlaté doly, kde o zlato vlastně nešlo" nebo „Sklenářovická kaple není kaple" vyvolávají otázky, co tím chtěl autor vlastně říci? Odtud ostře doprava po staré lesní cestě (konečně úleva od únavného asfaltu) na nejhořejší cíp zaniklé obce na dohled od dřevěného kříže u hranice lesa, který je prý nejspíš dílem nějakého vtipálka. Nikdo neví, jak se tam ocitl ani co má připomínat. Strmou strání někdejších luk a pastvin, kde se v současnosti opět pase dobytek, prudce dolů. Tady asi opravdu nebylo snadné vyjít si s děvčetem za humna jen tak zašpásovat. Při chvilkové ztrátě pozornosti skončil pár v potoce natošup. Však i proto se seno a skrovné výdobytky z políček svážely i v létě většinou na rohačkách. První vyvrácení letitého mýtu čekalo u Richterova hospodářství číslo 39. Kamenná stavbička považovaná omylem za jednu z desítek zdejších přírodních chladíren zvaných mlíčnice je původně kaplička, zaznamenaná i na dobových mapách. Ani údajný antifašista Hofer z článku Oty Holuba tu prý nikdy nebydlel. Jediný, kdo pro svůj protinacistický postoj nemusel do odsunu, byl Anton Zieris z čísla 37. Rodin Zierisů, jedněch z prvních doložených obyvatel vesnice bylo ve Sklenářovicích vždycky habaděj. V roce 1945 obývali Zierisovi celkem deset čísel popisných. Dál už to šlo až do středu obce šupem systémem kachny, kachny, kachny. Jen s tím rozdílem, že znalý průvodce ukazoval vpravo i vlevo opuštěná místa po zbořených domech, mnohdy s domovním stromem, mohutnou lípou nebo ořechem a zplanělými ovocnáči. U čerstvě obnoveného pomníku padlých z Velké války 1914 - 1918 se konal komorní pietní akt s položením květů. Starostka obce Mladé Buky při té příležitosti přijala od iniciátora pana Zierise finanční příspěvek rodáků žijících v Německu na obnovu pomníku a zkultivování prostranství kolem. Počasí nám natruc všem chmurným předpovědím přálo a posezení Pod Pralesem se zajímavou a pečlivě připravenou přednáškou včetně početných grafů a fotografií byla už jen příslovečná třešnička na dortu za příjemně stráveným dnem. A bylo - li to naposledy, stálo to za to. Foto Günter Fiedler

Zdrávi došli. Poutníky v Hotelu Pod Pralesem vyfotil Josef Čermák

Nepublikováno