Freiheit

Mistr pera Jan Otčenášek by zajisté prominul svatokrádežné použití názvu jednoho z jeho čtivých milostných románů. My plagiátoři už to tak děláme, když jsme v úzkých a nedokážeme vymyslet něco výstižnějšího. V jednom ze slavných filmů let šedesátých, jehož název si už bohužel nevybavuji, byla emotivní scéna, kdy uprostřed svatebního veselí vytrhl ženich primášovi nástroj a se slovy „ty housle dohrály mému mládí" je rozbil o stěnu. Podobnou historku z vlastního života, jen bez té okázalé brutality, taky nosím v hlavě. Psal se rok 1960 a já si na krásné letní dny měsíce srpna dlouho barvitě plánoval svou první „plnoletou" dovolenou s jednou ze svých dosud platonických lásek. Od náchodského strýčka Vladimíra, kterému v rodině nikdo neřekl jinak než redaktor, jsem si včas vypůjčil klíč od jedné pronajaté místnosti v chalupě u vchodu do romantického skalního města v Teplicích nad Metují. V den D mě má víla vyšplouchla jako vždycky s výmluvou na náhlou letní angínu. Co naplat? Vskočil jsem na kůň.. co to plácám - na mou spolehlivou motorku Jawa 250 „kývačku" a hurá na lov nějaké náhradnice. Dojel jsem jen na svobodské náměstí. Tam na lavičce čekala na autobus do Janských Lázní krasavice inteligentní, se kterou jsem se docela nedávno seznámil a občas se jí nesměle dvořil. Nabídl jsem jí fantastický výlet za hranice všedních dnů s pobytem na opuštěné chalupě uprostřed lesů a skal jen my dva a čas - a ona neodolala a přikývla. Pouze při sdělení, že se do večera určitě nevrátíme, trochu zrozpačitěla. Ač majitel akcií Teplické lokální dráhy, vezl jsem svoji spolujezdkyni i do Teplic na motorce. Sotva jsme se v útulné světnici bočního vikýřového přístavku naproti hlavnímu vchodu s výhledem přes údolí potůčku na přístupovou cestu do komplexu adršpašsko-teplického pískovcového skalního města ubytovali, začalo pršet. A pršelo téměř nepřetržitě po celou dobu našeho pobytu. Co pršelo - lilo jako z konve! Ani toho příslovečného psa by nevyhnal. Hanba vylézat z postele. Rezignovali jsme dokonce i na plánované obědy ve vyhlášeném hotelu Orlík, vzdáleném jen několik zanedbatelných kroků a přežívali na vynikajících obložených houskách, které má společnice vykouzlila z prvotního nákupu proviantu.

O pestré a zajímavé minulosti našeho dočasného přístřeší na břehu Skalního potoka jsem sbíral útržky informací až mnohem později. Starobylý dům na Kamenci číslo 1 v podhradí zříceniny loupežnického hrádku Střmen byl postaven dávno před úředním mapováním stabilního katastru z roku 1839 ve stráni pod vyhlídkou zvanou Ozvěna, odkud se v minulosti pro pobavení turistů střílelo z hmoždíře nebo troubilo na lesní roh, s nyní opět pietně obnoveným altánkem. Dům prý měl dokonce podezdívku z kamene rozvaleného hrádku, který jako sídlo lapků pobořili Slezané už v první polovině 15. století. Skalní hrad postavili původně, jak název napovídá, pravděpodobně už koncem 13. století páni erbu třmene, nepochybně s královským pověřením, které opravdu vyčerpávajícím způsobem popsal povolanější borec August Sedláček ve svém velkolepém patnáctisvazkovém opusu „Hrady, zámky a tvrze království Českého". Od něj jsem si dovolil vypůjčit rytinu, v jejímž středu bystré oko zasvěceného pozorovatele jistě pozná objekt mého zájmu. Ještě dlouho potom se v ruinách Střmene schovávali lupiči z řad zběhlých vojáků ze středověkých válek, přepadávající cestující na obchodní stezce podél Metuje. Jak dalece je pravdivá historka zaznamenaná v teplické kronice, že raubíři donutili obyvatele nově postavených dvanácti domků na starém Kamenci pro zaměstnance Dolního zámku teplického panství, aby jim právě v čp. 1 vyvářeli jídlo za příslib, že jim nebudou škodit se lze jen dohadovat. Takové smlouvy se nejspíš písemně neuzavíraly. Ve starých mapách z konce 19. století je dům uváděn jako Wiesenmühle - Luční mlýn. Asi proto, že ve stodole za obytnou částí stavení skutečně klapal na potůčku malý primitivní domácí mlýnek na drcení obilí. V jisté době v něm postupně přebývalo několik generací rodu Wichtrejů, kteří dali jméno dnes bezejmenné a nepřístupné blízké rokli opředené pověstmi o ukrytých loupežnických pokladech. Nechci se kasat, ale nejspíš je to tatáž strž, ve které jsem bloudil při jednom krátkém sólo výstupu do skal, když už se to ustavičné bušení kapek nedalo vydržet a potřeboval jsem si trochu zchladit hlavu. Podle posledního německého majitele se chalupě říkalo Zocherův dům a před tím ze stejného důvodu Spiskeho. I přesto, že po poválečném odsunu rodiny Hermanna Zochera do Německa zde krátce bydlel jistý český občan A. T. Iniciály jsou shodné se jménem mým i několika mých předků, tak aby nedošlo k zbytečné blamáži, bez tajnůstkaření, tento se jmenoval Antonín Tluka. To už ovšem byla nad kamennou zárubní vstupních dveří tabulka s novým číslem 128. V roce 1950 byl dům a jeho okolí v teplické části nazvané nově Střemenské podhradí vybrán jako jedna z lokací při natáčení českého dětského, samozřejmě dobově propagandistického filmu Malý partyzán. Ještě dlouho potom se v místě vyprávěla historka, jak se filmařům v nestřeženém okamžiku uškrtila na provaze vypůjčená Tlukovic koza. Většina známých pramenů, které od sebe jak je v kraji zvykem navzájem opisují, uvádí, že krátce po odchodu filmového štábu byl dům zbořen. I když je dnes místo zarostlé vegetací a jen ojedinělé opracované kameny povalující se v trávě dokládají existenci nějaké stavby, nemůže to být pravda. Přece jsem si ten báječný týden od pátku 12. do pátku 19. srpna v létě 1960 nevymyslel. Navíc, když jsem si to vyzkoušené děvče do nepohody vzal za necelý rok za svou zákonitou ženu a žijeme spolu dosud. Dokonce jsem nikdy neuvažoval o žádné výměně manželek ani v případě dryáčnické reality show v komerční televizi. Podle zlých jazyků prý se střecha chalupy propadla hned následující zimu pod tíhou sněhu a teprve to byl její definitivní konec. To je ta kostrbatá asociace s těmi houslemi z úvodu. Možná to nebylo hned ten rok, možná nám ani nepršelo každý den, ale dobře to zní. Jediným nerozlousknutým tajemstvím zůstává, jak vlastně dávno zvěčnělý strýček Vláďa Valšík k těm klíčům přišel.

Post scriptum: Po téměř pětiletém bloudění éterem ke mně doputovala v době psaní článku avizovaná fotografie „Zocherhausu" z třicátých let minulého století, pocházející údajně z fotoalba rodiny Franze Wichtreie, jednoho z posledních příslušníků rodu dlouholetých majitelů starobylého domu. Radost z jejího dodatečného umístění kalí změny, které mezitím přinesl život. To báječné děvče, má nejmilejší jediná manželka, se kterou jsem se v roce 1961 oženil, po symbolických 61 letech odešla do ráje sama.

Zocherhaus na předválečné fotografii (30. léta)

Nepublikováno