Pro nás kluky, kteří jsme to v dávnověku uměli i se dřevem, představovaly rohačky „majstrštyk" z kategorie těch snadnějších. Univerzální dopravní prostředek, který si prý sebou do Krkonoš přinesli spolu se sněžnicemi a krosnami dávní kolonisté z Alp, sloužil na kopcích v zimě v létě. Jeho jednoduchou konstrukci měli staří horáci zakódovanou v genech. Fortel pro jejich zhotovení se předával z generace na generaci, stejně jako cit pro vybrání vhodného dřeva na jednotlivé části - rohy, sanice, sloupky, trámky, opleny i pera. Můj příběh to ale není.
Já se jen od předškolního věku „popelil" mezi špalíčky a hoblinami v tátově kolářské dílně, dýchal omamnou vůni opracovávaného dřeva i zápach připáleného kostního klihu a pozoroval jak se co dělá. Osud tomu chtěl, že jsem se nakonec taky vyučil otcovskému řemeslu. S kvalifikací kolář - karosář mám stále platný papír, že jsem (byl) schopen samostatně vyrobit veškeré tehdejší dopravní prostředky ze dřeva. K pousmání je ovšem skutečnost, že tenkrát v polovině minulého století to byly vlastně všechny. Od těch primitivních jako krosna nebo trakař, přes lyže a sáňky až k tomu pověstnému žebřiňáku. Jenže tehdy stále ještě bylo dřevo nezbytnou součástí nejen karoserií bryček a kočárů, ale taky aut, lodí i letadel. A věřte nevěřte, vyzkoušel jsem v určité míře prakticky všechno. Rohačky nevyjímaje. V době, kdy si o nich všechno od A do Zet lze vygooglovat nebo najít v patřičné literatuře, by bylo cokoliv dalšího jen taháním saní 26. ledna na Pomezky. Právě tady se novodobí nadšenci jízdy na rohačkách rozhodli před dvaceti lety zopakovat historický sjezd do Kowar z roku 1815 a založili tak každoroční tradici. Až do té doby byly kdysi nezbytné rohačky už dlouho jen odloženým trouchnivějícím nářadím v kůlnách horských bud. V lepším případě atraktivním doplňkem pro chalupáře nebo exponátem muzeí. Současní „závodníci" si svépomocí staví různě zdařilé repliky osvědčených vzorů i šílené stroje odvážných konstrukcí. Já jsem motiv horáka z historické pohlednice, kočírujícího za úplatu divoký stroj s městskou paničkou zachumlanou v kožešinách použil jako novoročenku v roce 1993. Dnešní grafika známého regionálního umělce Hanse Bernatschka z roku 1931 zobrazuje prvotní pracovní poslání rohatých saní při nebezpečném svážení dřeva. Vybral si méně obvyklou přepravu dlouhých klád. Častěji se svážela metrová polena narovnaná přes saně napříč. Nejen odborník na slovo vzatý a znalec saní všech typů i epoch pan Wolfgang Lerch z Oberhofu, ale i ten poslední krkonošský dřevař potvrdí, že zběhlý kantor Bernatschek viděl nejspíš svážení dřeva z rychlíku. S přimhouřením obou očí lze přiznat autorovi jinak působivé scenerie jistou uměleckou licenci. Přehlédneme - li schematické pojetí konstrukce dopravního prostředku, tak s podobným nákladem by si frajer mezi rohy sanic v první zatáčce při nejmenším namlel hubu.
Nepublikováno
