Freiheit

Do Krkonoš přišla po letech opravdová zima. Tento týden zabloudili ve sněhové vánici při sestupu z poštovny na vrcholu Sněžky dokonce i ostřílení horáci. V závějích sněhu téměř zapadla i zpráva o náhlém uzavření další historické hřebenové boudy. Klepat na dveře školicího střediska Národního institutu pro další vzdělávání spravovaného ministerstvem školství na enklávě Richterových Bud s vidinou posilnění na první zastávce při cestě z Pece pod Sněžkou přes Výrovku na Sněžku je marné. Uprostřed sezony je to varovný signál. Přitom se nejedná o nějakou vybydlenou haluznu, na jejíž lukrativní místo má zálusk movitý developer, ale o před deseti lety z gruntu zrekonstruovaný objekt Richterovy boudy, která dala kdysi jméno celé enklávě. Jistý Richter je jako majitel jedné z letních bud uváděn již v Josefinském katastru z roku 1785. Tu nejníže položenou na strategickém místě u cesty postavili Bönschové v roce 1830. Ještě před koncem století tu další z rodu jedněch z nejvýznamnějších krkonošských boudařů otevřel letní turistické pohostinství. Bönschové později provozovali kromě Richtrovek celou řadu známých podniků na hřebenech např. Luční boudu, Rennerovku, Klínovou, Černou a Scharfovu boudu. Jistý čas i dnešní schronisko Samotnia u Malého Stavu, nepatrnou Zrcadlovku nebo hotely ve Velké Úpě. Po požáru Luční boudy v říjnu 1938 zapálil údajně Vinzenz Bönsch junior v rámci pojišťovacího podvodu hlavní Richterovu boudu. Znovu ji postavil až na začátku 50. let současný vlastník - tehdejší Ministerstvo školství a osvěty. Asi 300 metrů vzdálenou depandanci s 29 lůžky se současným jménem Červená bouda podle charakteristického nátěru postavil v roce 1934 říšský Němec Fritz Brassard. Jeho politická orientace je z předválečné pohlednice víc než patrná.

Po stručném historickém úvodu se střihem přenesme do přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Tehdy jsem strávil v malém pokojíku pro personál vysoko pod střechou hlavní budovy několik nocí. Spolu s partou spolupracovníků z dřevozpracující provozovny přidružené výroby hrubě neprosperujícího JZD Krkonoše v Mladých Bukách, což byl jen nový název naší rodinné firmy krátce poté, co ji znárodnil „bolševik", jsme tu byli za prací. Stavěli jsme novou roubenou verandu právě u zmíněné Brassardovy boudy. Dnes jsou vodorovné trámy roubení překryty svislým prkenným bedněním s latěmi zakrytými spárami v souladu s druhým nadzemním podlažím. Většinou nás nahoru s nářadím a bagáží vyvážel rtuťovitý a mnohomluvný správce Sokol služebním gazíkem. Jednou jsem se stavoval v dílně pro nějaké zapomenuté drobnosti a musel šlapat od autobusu pěšky. Zároveň se mnou vycházel z Pece postarší horal s holí sehnutý pod nákladem proviantu na starodávné dřevěné krosně. Ke všemu ještě z neznámých důvodů vedl na provaze živou krávu. Nebylo mi ani dvacet, plný sil a s relativně lehkou montážní brašnou přes rameno jsem se s ním snažil držet krok. Takové ponížení jsem ale před tím dlouho nezažil. Už u Děvína měl přede mnou, supícím Velkou Plání, značný náskok. Na cestě lesem mi svým pravidelným a vytrvalým krokem zmizel úplně. Byl to starý pan Berger, hospodář z nejvýše položené chalupy na Richtrovkách. Po návratu z válečného zajetí v sovětském lágru v roce 1948 začal tatík pozdější krkonošské legendy Herberta Bergera opět postaru hospodařit na rodné boudě. Letmé otisky mé existence lze najít i na mnoha dalších boudách východních Krkonoš. Historky s nimi spojené upadají v zapomnění nebo jsou pro gentlemana staré školy nepublikovatelné.

Nepublikováno