Když mi bylo pět, stal se můj táta národním správcem dvou živností v jednom domě na ztracené vartě v pohraničí. Jednou z nich byla hospoda. Klukovský ráj her, ta díra světa, měl civilizačních nedostatků nepočítaně. Hned následující léto jsme pocítili ten nejpodstatnější - nedostatek pitné vody. Pro kluka z hospody zdánlivě žádný problém. Láhev šumivé limonády byl však i pro mě zbytečný luxus. „Ať se kluk napije piva! Ze sudu neubude a daleko víc se ho stejně rozbryndá," usoudil otec. A tak jsem si občas za všeobecného řehotu všech tří hostů pyšně přisunul k výčepnímu pultu dřevěnou bedýnku pod nohy a natočil si svůj povolený „šnýtek" nasládlé černé sedmičky. Jen pan řídící při svých sporadických návštěvách v šenku, neopomněl hostinského pokárat: „Tatínku, nenechávejte toho kluka pít pivo! Vždyť bude blbej!" A měl pravdu. I když ve škole se na to ještě nepřišlo.
In: Antipády/Poznámky k životopisu; Krkonoše - Jizerské hory 2004/3