Freiheit

Pohlednice z přímořských letovisek z dob monarchie, kdy měl našinec možnost volně putovat Evropou doslova od Baltu po Jadran i od východu na západ nejsou pro současné sběratele žádnou vzácností. To jen laik s letopočtem narození začínajícím dvojkou se při náhodném půdním nálezu zaprášené „Carte Postale" ze začátku minulého století nechá na chvíli unést tou nepochopitelnou starobylostí. Tenkrát se takové rodinné památky schraňovaly i po několik generací, než je smetla pragmatická doba mezi nepotřebné haraburdí. Přestože má každý takový zachovalý exemplář, byť jinak téměř bezcenný, jistou vypovídací hodnotu a někdy nese i kouzelné písemné sdělení. Asi jako uvedená černobílá pohlednice z francouzského přímořského města Berck na severním pobřeží v Lamanšském zálivu, obdařeného písečnými plážemi, ležícího jižně od pokořitelům kanálu známého střediska Calais. A severně od metropole na Seině - Paříže. S číslem 122 ji vydalo pařížské nakladatelství Lévy. Zobrazená Avenue de la Gare s průhledem na výstavnou cihlovou budovu starého vlakového nádraží, kde je v současnosti vyhlášené kasino Berck, se jen dnes jmenuje Avenue du Général de Gaulle. Projektant železnice architekt Alfred Lambert ji navrhl vystavět v honosném španělském stylu, který nesetřela ani novodobá úprava fasád. Hustě popsaná nedatovaná dopisnice nenese žádné stopy poštovního styku. Buď byla doručena v obálce, nebo prostřednictvím nějakého laskavého kurýra. Nevím, kdo byla adresátka Bóža Špačková ze Starého Města nad Metují u Náchoda ani odesílatelka, která se podepsala Lidka. Její drobné úhledné písmo si bez jakékoliv škodolibosti dovoluji ocitovat doslova:

"Milá Bóžo
Přijmi ode mě pozdrav a odpust že Ti tak dlouho nepíši já ale skutečně nemám čas. Je zde takoví strašný vedro jaký jsem ještě nezažila takže jsem večer vždy celá umdená nového zde tak dalece nic není holka mohla bych se dostat do Ameriky do Novího Yorku Měla bych tam místo i cestu placenu ale nechtí mě dát povolení na pas tak musím asi 2 mesíce čekat. jeto hloupí teď bych jela hned stěma pánama jsou zde ve francijí potom budu muset jet sama voni jedou za 3 neděle do Ameriky nemůžou na mě čekat. Bóžo ale tatínkovi to neříkej co je u Vás nového piš mi zase někdy s pozdravem a vzpomínkou Lidka."

Lístek se po letech klikatými cestami ocitl na mém stole. Stejně klikatá byla nejspíš i životní pouť jeho pisatelky. Otázky, zda tenkrát skutečně odplula, jakou udělala za Velkou louží kariéru a co tomu nakonec říkal její tatínek, zůstávají nezodpovězeny. Právě to je na sbírání (a nejen pohlednic) krásné, že otvírá dveře fantazii.

Nepublikováno