Freiheit

Nerad bych byl podezírán ze sexismu, tak v rámci současného trendu genderové vyváženosti přidávám ke kafáči po dědovi také hrníček po babičce. Netvrdím, že je zrovna po té mé, ale klidně by být mohl. Zatímco nejznámější babička Boženy Němcové absolvovala i pouť až do vzdálených Vambeřic v Kladsku, neznámá majitelka malovaného poutního hrnečku anonymního výrobce si pro dochovaný suvenýr vyšlápla do bližšího poutního místa. K léčivé studánce do Malých Svatoňovic. Částečně možná právě v jejích stopách jsem šel naposledy 18. dubna před deseti lety. Skupina členů Vlastivědného kroužku Krkonoše - Podkrkonoší a jejich přátel se pod vedením nadšeného montánního badatele Václava Jiráska vydala na vlastivědnou vycházku s všeříkajícím názvem „Od Studánky do Jestřebích hor a zpět ve šlépějích jestřebohorských havířů". Zázračnou studánku na náměstí v kapli vedle barokního kostela Sedmi radostí Panny Marie jsme pochopitelně nemohli minout.

Váže se k ní zajímavá pověst započatá 27. října, stejně jako běh života mého, jen o něco dříve. Toho dne roku 1715 zavěsil sedlák Václav Šrejber dřevěnou sošku Panny Marie s Jezulátkem na třešeň u studánky se sedmi prameny. Strom již před tím v roce 1709 zmrzl a uschnul. Po sedmi letech záhy po zavěšení sošky se sedm uschlých větví zazelenalo a na sv. Jana Křtitele 24. června 1716 vykvetlo. V září na sv. Václava dozrály třešně. Zpráva o zázračné události se rychle rozšířila, v roce 1732 byla vystavěna kaple a lidé si k poutnímu místu pro léčivou vodu chodí s prosbami k Panně Marii o uzdravení dodnes. Jméno Studánka se v lidovém pojetí přeneslo na celou obec Malé Svatoňovice, známou mezi intelektuály pobytem bratří Čapků a „mezi námi děvčaty" bohatou tradicí dobývání černého uhlí v Jestřebích horách. Bohorodička v koruně třešně se sedmi květy a sedmi prameny vytékajícími mezi kořeny a tuplované zkřížené fajslíky starých havířů jsou ústředním motivem současného obecního znaku z heraldické dílny již zmiňovaného Václava Jiráska.

Hrníček mušlovitého tvaru s plastickým dekorem zdobený barevným vypalovacím obtiskem, jehož ústřední obrázek je inspirován toutéž pověstí jen v dobovém realistickém pojetí, je sice líbivý na pohled, ale fakticky výrobní zmetek. Malůvka při výpalu kapánek sjela dolů, takže se nápis „Pozdrav ze Svatoňovic" ocitl až na spodní obrubě dna bez značky výrobce. Při poměrně nákladné technologii se nejspíš na takovou prkotinu nehledělo - kšeft je kšeft. Kdyby to byla poštovní známka nebo mince uniklá bystrému oku kontrolora, stala by se záhy hledanou sběratelskou raritou. Imaginární babička jistě také neměla pro drobný defekt svůj hrníček z pouti méně ráda.