Freiheit

Vsadím kačku proti euru, že na neznámém bronzovém medailonu je jeden z pětice významných mužů října 1918, rodák z Hostivaře, statkář, politik, předseda agrární strany a premiér tří československých vlád Antonín Švehla (15. dubna 1873 - 12. prosince 1933). Jeho jméno není pro většinu Čechů ani dnes doufám neznámé. Ti, kteří si myslí, že to byl hokejový útočník někdejšího ATK Praha, naštěstí tyto stránky nečtou. Právě s výročím narozenin osobnosti, která již od 90. let 19. století aktivně spoluvytvářela naše národní dějiny, je vhodné k medailonu připojit i malý slovní medailonek. A nijak nevadí, že státníkův vztah ke Krkonoším bych si, kromě neuskutečněného projektu Švehlovy chaty na Zlatém návrší a snad ještě tradičního výstupu manželů Pírkových z Jičína vždy 28. října na Sněžku, který je mimo jiné připsán i jemu, musel vycucat z prstu. Vyučený pekař, který začátkem minulého století po smrti otce převzal otěže hospodaření na rodném gruntu, byl ještě za monarchie poslancem českého zemského sněmu. V I. světové válce se pohyboval mezi vůdčími představiteli domácího odboje jako člen Maffie a později Národního výboru. 28. října 1918 byl u vyhlášení samostatnosti republiky a jako ministr vnitra se značnou měrou podílel na vzniku československé ústavy z roku 1920. Švehla byl mistr kompromisu. Jeho rčení - mám rád všecky strany, ať jsou v koalici nebo v opozici - hovoří za vše. Přesto politické dění v prvních letech existence Československa ovlivňovala mimoparlamentní, mimovládní a zřejmě i mimoústavní „velká pětka" složená z předáků hlavních politických stran. Bechyně, Rašín, Šrámek, Švehla a Stříbrný tahali za nitky tehdejších vlád výrazněji než Národní shromáždění. Nutno dodat, že většinou ve prospěch fungování státu. Mě je na mém jmenovci sympatické, že měl vedle zdravého selského rozumu i soudnost a v prezidentských volbách roku 1927 odmítl kandidovat a plně podpořil Tomáše Garrigue Masaryka. Řád Bílého lva obdržel bohužel in memoriam až po stu letech od „října" loni na podzim.

Dost již politického školení, zájemci si mohou další podrobnosti nastudovat za domácí úkol. Stejně zajímavý je poměrně velký 36 cm v průměru měřící kruhový medailon, určený nejspíš původně na nějaký pomník nebo pamětní desku. Reliéfní portrét doleva hledícího zralého muže s charakteristickými licousy není doplněn žádným nápisem. Zato při spodním okraji je plastická signatura autora B. Benda. A to není žádné ořezávátko, ale významný český sochař 20. století (1897 - 1983). Stejně jako trutnovský Emil Schwantner byl i on na Akademii výtvarných umění žákem velikánů Josefa Václava Myslbeka a po přerušení studia narukováním do Velké války posléze i Jana Štursy. Bendovo rozsáhlé dílo je dostatečně popsáno a zkatalogizováno. To jen já jsem moula, protože se mi v žádné literatuře i ve virtuálním světě internetu, dokonce za vydatné pomoci jindy úspěšného a vyhlášeného slídila Mr. Google zobrazený artefakt nepodařilo objevit. A to ani s vědomím, že jej podle viditelné firemní značky odlil renomovaný pražský umělecký slévač Karel Barták.

Nepublikováno