Freiheit

Sova Minervina vylétá, až když se smráká. Alespoň podle idealisty Hegela. Častokrát se ale tak připozdí, že už je bezmála pozdě - dodávám já. Což dokládá i výrok nepochybně moudrého moravského básníka Jana Skácela. „Lety jsem zmoudřel. Co je moudrost - nevím." Se stářím moudrost evidentně nesouvisí. Obrátím - li naruby známý citát jiného filosofujícího intelektuála Jana Wericha, vyjde mi, že každej blbec - mladej - bude jednou starej blbec. Největší úskalí však číhá v zjištění, že hlupák, který ví, že je hlupák, vlastně není hlupák. Protože opravdový hlupák to neví a žije v zajetí iluze, kdovíjak není chytrý. Moudrý člověk stále pochybuje, zatímco blbec je si stoprocentně jistý. Lakonicky to už dávno shrnul jeden nejmenovaný rabín: „Máš - li IQ tykve, nespasí tě ani mikve." Spousta podobných blbostí mi korzuje na vzletné myšlenky chudou mozkovnou při pohledu na skupinku sůviček, které se pod můj šlarafistický krov slétly z příbytků přátel.

Sova je symbolem moudrosti odpradávna a ne náhodou si tu největší - výra velikého (Bubo bubo) - zvolili do znaku vesměs inteligentní, vzdělaní a moudří zakladatelé recesistického spolku Schlaraffia se smyslem pro umění, humor a přátelství. Výr, přezdívaný král noci, určil i čas jejich pravidelných spolkových sezení a rytířských radovánek. Při tom základním dělení druhu Homo sapiens na skřivánky a sovy patřím stále přesvědčivěji k těm druhým. Jako celoživotní individualista s hrdým heslem „Orel létá sám" na pomyslném štítě, jsem se vždy (i když ne pokaždé úspěšně) organizovaným kolektivům vyhýbal. Idea Schlaraffie mě ale hned napoprvé uchvátila. Bohužel, každá mince má dvě strany. Tak i Schlaraffia má na rubové straně svou štábní kulturu a s „německou" důkladností pražských otců zakladatelů propracovaný řád a předpisy, včetně stále platného nařízení jednotného (německého) spolkového jazyka, přes které nejede vlak. V tomto směru opravdu nic pro mě. Takže zůstávám na věky jen dětinsky okouzleným starým dědkem. Jednou z početných poboček celosvětového spolku Schlaraffia je s pořadovým číslem 318 říše Aquae Salis v kouzelných starobylých lázničkách Bad Aussee ve Štýrsku, označovaných oficiálně jako geografický střed Rakouska. Snad také proto je při tradičním festivalu narcisů v Solné komoře uprostřed úchvatné alpské krajiny s mnoha čirými a hlubokými jezery obklopenými zasněženými vrcholky hor, vždy na přelomu května a června sova vděčným a častým námětem impozantní květinové výzdoby. I tam jsem se před lety na laskavé pozvání trutnovského rodáka pana Lamera jako ještě letu schopný sýček z rýchorského lesa podíval. Jsem už stará sova, ale hned bych letěl znova. Letošní už 60. „Narzissenfest in Ausseerland - Salzkammergut" se koná ve dnech 30. května až 2. června. Dnes je první květnová neděle, kterou ornitologové vyhlásili Mezinárodním dnem ptačího zpěvu. A já o sovách! To se dalo čekat.

Nepublikováno