Nostalgický pohled na větry bičovanou plošinu rozsáhlé Rýchorské louky, ještě téměř holou bez ostrůvků zakrslých bříz a deformovaných smrků tolik připomínajících Skandinávii s dosud novotou svítící Rýchorskou boudou vedle starší Maxovky také stále ještě v relativně dobré kondici a ničím nerušené panorama východokrkonošských tisícovek, to už dnes nabídnou jen staré zažloutlé fotografie. Z rozchvácených trosek fotografické pozůstalosti nadšeného turisty a amatérského fotografa Fritze Hiltschera už se na těchto stránkách objevilo ledacos. Jednou z povedených fotografií z rodinného alba Hiltscherových, exponovaných při některé z oblíbených vycházek do nejbližšího okolí bydliště v Mladých Bukách a později ve Svobodě nad Úpou, kterou by bylo škoda schovávat před zraky milovníků Rýchor je nedatovaný snímek z raných třicátých let minulého století.
Jediným časovým vodítkem je odhadovaný věk Hiltschera juniora, který se manželům narodil v roce 1922. Léta jeho manželky Amálie bych si ani zepředu a zblízka odhadovat neodvážil, i když rok jejího narození znám. Gentleman ale velmi dobře ví, že žádné ženě není víc než čtyřicet. Obě vrcholové boudy na kótě Kutná, která je vlastně vedlejším vrcholem nejvýchodnější tisícovky tohoto výběžku Krkonoš, známého jako Dvorský les (1033 metrů nadmořské výšky) a jen o pouhý metr převyšuje hranici mezi „kopcem a horou" byly v té době jediné stavby v této turisty přehlížené krajině. Přitom poměrně pohodlný výstup od Horního Maršova, ze Svobody nad Úpou i ze Žacléře, jejichž katastrální hranice se zde stýkaly, nabízel královskou odměnu. Jeden z nejkrásnějších výhledů na pásmo horských hřebenů korunované majestátní Sněžkou. Mimo záběr objektivu jsou vlevo fotogenická dvojčata Černá hora a Světlá. Následuje již viditelná staletími modelovaná oblá linka Studniční hory a za Rýchorskou boudou částečně skrytá Růžová hora. Mezi stavbami ve směru cesty pak sličný karling královny pohoří s další tisícovkou Svorovou horou na pravoboku. Z dnešního hlediska si s tím snadným výstupem mimoděk protiřečím. Ty tam jsou časy, kdy jsem v každé roční době a za každého počasí kdykoli vyšlápl těch necelých 6 kilometrů za krásným zážitkem. Už ani ten symbolický doušek pramenité čiré vody z Rýchorské studánky si nevychutnám. Tak popíjím aspoň „kohoutkovou", která je údajně také z Rýchor. Ale není to ono.
Nepublikováno
