Freiheit

Můj skvělej děda Antonín, kterého jsem si užil krátce jen v raném dětství, razil zásadu, že sranda musí být i kdyby na sůl nebylo nebo tátu věšeli. A humor ho prý neopouštěl, ani když k stáru zůstal chudý jako ta příslovečná myš z protestantského kostela. Rád krmil mé dětské ucho o prázdninách dezertérskými povídačkami vojenského zběha z rakousko - uherské armády v první světové válce. Děda se nepřidal k žádné bojující straně a přežil jako „zelený kádr" v hlubokých karpatských lesích na Slovensku. Balamutil mě častokrát jak coby neuznaný levoboček jednoho nejmenovaného bonvivána z rodu Kinských, kteří v dávných dobách opravdu vlastnili jeho rodné Hlušice, zdědil v mládí zámek, mlýn a pilu, které se mu podařilo zakrátko do mrtě probendit s kumpány z mokré čtvrti, takže mu zůstala jen stará babka. A nakonec s hurónským smíchem prozradil pointu. Dnes už vím, že je to hodně vousatý vtip, ale tenkrát jsem jeho vyprávění snad i věřil. Zámek byl pouze visací, pila oblouková a mlýn takový docela maličký, vlastně jen mlýnek na kafe. A starou babkou prý vůbec nemyslel babičku, ale známou pomůcku sekáčů na klepání kosy. I můj táta byl šprýmař, i když zdaleka ne takový pábitel jako děda. Příroda je krutá a její zákony jsou neúprosné. Moje genetická výbava je tudíž logicky dost pošramocená.

Miluju staré vysloužilé věci s příběhem. Když se tak rozhlédnu po chalupě, dám dohromady všechny předměty z dědova dědictví, i když pochopitelně pocházejí odjinud. Příběhy, které se s nimi pojí, povyšují nepotřebné odložené krámy na kousek autentické historie. Tak třeba zrovna zámek. Není jen tak ledajaký. Jednoduchý číselník k nastavení hesla místo obvyklého klíče z něj činí pro nezasvěcené téměř nedobytnou pevnost. Léta sloužil na nádraží ve Svobodě nad Úpou k uzamykání nákladních vagonů s důležitým nákladem. Když odešli zaměstnanci, kteří číselnou kombinaci znali, a průvodní doklady se ztratily ve víru dějinných událostí, stal se uzamčený zámek nepotřebným kusem kovu a zbytečnou položkou inventáře na odpis. Tehdejší výpravčí Ladislav Novák mi ho se škodolibým úsměškem věnoval jako svého druhu hlavolam. Koumáků včetně mně, kteří si na něm vylámali zuby, jsou už desítky. Patent Zitko všem pokusům tvrdošíjně odolává. Mlýnek je z výbavy milé a laskavé tety Máni z manželčiny strany. Přivezl jsem si ho v dřevních dobách počátků sběratelské posedlosti z jedné návštěvy v České Skalici, když byly naše děti ještě docela malé. Kávová zrna sice nemele, ale na kuchyňské lince chytá prach už dobrou polovinu století. Zato pila, to je přímo regionální sólokapr. (Děda by jen šibalsky poznamenal: „Ty jsi pila? Tak teď jsme na řadě my!") Není oblouková, je to poctivá dvoumužná břichatka alias kaprovka, jaké používali dávní krkonošští dřevaři. Zrezivělý list je archeologický nález objevený při zemních pracích před výstavbou vodárenského komplexu v Peci pod Sněžkou vedle historického hotelu Děvín. Před odvozem do Kovošrotu spolu s dalším železným haraburdím ze staveniště ho zachránil kamarád, který tam v té době pracoval. Rukojeti jsem podle dochovaného zetlelého zbytku zrekonstruoval vlastníma předníma nohama osobně. S podobným kouskem jsem ještě v roce 1959 ve službách přidružené výroby JZD Mladé Buky kácel se spolupracovníky, kteří už jsou všichni na pravdě Boží, stoleté smrky v obecním lese poblíž koupaliště v Dolních Sejfech. Dnešním dřevorubcům s lehoučkými Husqarnami a Stihlkami se o takové dřině nezdá ani v těch nejdivočejších snech. V „dílně" na zdi doplňuje „kapra" ještě autentická štípací sekera s laicky zhotoveným dřevěným topůrkem - kdepak Fiskars - a ocelový hák na pohodlnější obracení klád. Ten jsem se s pomocí jednoduchého pajsru naučil ovládat už jako kluk, když jsem po návratu ze školy musel řezat prkna na domácím katru. Nakonec babka. Ty byly původně, jak už to ve slušných rodinách bývá, dvě. Ta honosnější, zhotovená na soustruhu s ladným tvarováním a ozdobnými linkami je dnes součástí stálé expozice Městského muzea v Žacléři. Nechal jsem si tu relativně obyčejnější, víc rustikální, zhotovenou ručně pořízem z příhodného špalku vybaveného nezbytným kováním. Železná špice se zabodla do libovolného pařezu, v krajním případě i do země a na vrchní ploché kovadlince se speciálním kladívkem s ostrou hranou naklepávalo ostří kosy. Na to býval borec svobodský starousedlík nebožtík pan Wurbs, vyškolený generacemi svých předků. Do mé babky už dávno nikdo neklepl, i když visí hned u domovních dveří, aby byla kdykoliv po ruce. Její pravděpodobný původní majitel, hospodář v Dolních Sejfech Heinrich Illner vlastnil dokonce dvě sousední chalupy s čp. 13 a 14. Když současný chalupář a kamarád Lojza vyklízel stodolu, aby získal provizorní úkryt pro auto, vyházel podobného harampádí kupu. Byl jsem ve správnou dobu na správném místě. Krásně zachovalý fukar na obilí v originálním barevném provedení i s firemními štítky výrobce ani rozebraný žebřiňák se mi do batohu bohužel nevešly. A úpické Chalupění s tehdy zdaleka ne tak exkluzivní expozicí zemědělských strojů a nářadí bylo na nabídku hluché.

Nepublikováno