Freiheit

Rakouský malíř - krajinář Franz Xaver Jung - Ilsenheim (31. 8. 1883 Vídeň - 18. 9. 1963 Salcburk) původně vyučený holič a kadeřník jako jeho otec studoval na vídeňské akademii u portrétisty profesora Heinricha Streblowa. Prosadil se však zejména svou vyhraněnou zálibou v mysliveckých motivech a námětech z prehistorie. V letech první světové války 1914 - 1918 byl zaměstnán jako malíř v Síni slávy rakouského ministerstva obrany. Z té doby pocházejí jeho heroické válečné scény, které ve 20. a 30. letech vystřídala historická panoramata z německého pravěku. Jeden z jeho názorových kotrmelců ilustruje dnes těžko pochopitelná perlička. Jak se mohl rytíř pobočky Schlaraffie v Salcburku (Juvavia) kde je zapsán pod výstižným, leč těžko přeložitelným spolkovým jménem „Lug ins Land der Farbenfrohe" a později s povýšením „Ritter der blauen Blume" stát za pobytu v Berlíně členem NSDAP? Což jen dokresluje šílenou dobu vymknutou z kloubů, ale nevypovídá nic o jeho tvorbě.

Při svých meziválečných autorských toulkách navštívil několikrát i Krkonoše. Rád maloval v plenéru podle autentické předlohy nejen vyhlášené krajinné monumenty, jako jsou třeba divoké a velkolepé útvary Sněžných jam. Na jedné pohlednici nazvané „Když Krakonoš drží silvestra" pán hor na skalní kazatelně nikoliv náhodou připomíná mýtického Votana. I český překlad je v tomto případě poněkud zavádějící - je to prostě Rýbrcoul. Stejně tak mistrně zvládal Jung malebná romantická zátiší Modrého dolu s ojedinělými chalupami. V pusté horské krajině ho doslova přitahovaly stopy člověka. Kříže, boží muka, kapličky. Přímo na katastru Svobody nad Úpou namaloval osamocenou kapličku z roku 1871 v lukách na Slunečné stráni pod Rýchorami s kulisou krkonošských hřebenů včetně Sněžky na obzoru. Neuběhlo ani celé století od chvíle kdy složil stojan s malířským nádobíčkem a z kapličky jsou jen sotva znatelné obrysy obvodového zdiva z rovnaného přírodního kamene. Řadu Jungových líbivých obrazů vydávalo v celých očíslovaných sériích jako umělecké pohlednice nakladatelství „Wia" v severočeských Teplicích. Původní licenci získal tiskař Richard Wächter už v roce 1900. Od roku 1921 se provozovatelem vydavatelství stal Svaz Němců v Čechách. Prosluněný záběr se zasněženými vrcholy v pozadí, jehož středobodem je právě jedna z prostých horských výklenkových kapliček, nazval autor „Velikonoce v Krakonošově zahradě". Pohlednici poslala jistá Friedl z Ústí nad Labem 27. března 1937 své přítelkyni Alici Hafnerové do Vídně. Kdo se při lokalizaci místa nechá ovlivnit autorovým popisem a prvoplánově tipuje Krakonošovu zahrádku ve srázu Úpské jámy na Studniční hoře a v kopcích v pozadí vidí automaticky Sněžku a Kopu, šlápl nejspíš vedle. Už podle okolní vegetace je daleko pravděpodobnější, že malíř použil název Krakonošova zahrada přeneseně na celé pohoří, podobně jako třeba bratři Čapkové a další autoři. Situace mnohem víc odpovídá jedné z cest v jižním svahu Kozích hřbetů vedoucích ze Špindlerova Mlýna kolem bývalé Rennerovy boudy k Luční boudě. Z nich nejznámější jsou Stará Bucharova cesta a o něco výš položená Judeichova cesta. Zaniklá Luisina lovecká stezka už měla příliš vysokohorský charakter. Zasněžený dvojvrchol není nic jiného než Luční hora se svým charakteristickým výběžkem do závěru Dlouhého dolu Železnou horou. Pomineme-li, že ovečky nebyly nikdy v Krkonoších hojně chovanými domácími zvířaty, připusťme, že mohly patřit k hospodářství některé z výše položených bud osady Svatý Petr. Zbývá jen ta kaplička. Ve starších historických pramenech jsou o jakési kapličce v těchto místech strohé zmínky avšak obrazově nedoložené. Jung byl realistický malíř a jistě neměl důvod si stavbičku v zájmu dokonalé kompozice vyfantazírovat. Šťouralům nezbývá, než hledat ve starých podrobných mapách. Šmajdat v terénu po Kozích hřbetech bych po vymezení přírodních zón Krkonošského národního parku raději nedoporučoval.

Nepublikováno