Freiheit

Lidský obličej je to první, co vnímáme při setkání s jiným člověkem. I když zejména muži mi jistě dají za pravdu, že to pokaždé nejde. Z výrazu tváře se dá vyčíst duševní rozpoložení. I proto jsou portréty vděčným a oblíbeným objektem umělců - malířů, řezbářů, sochařů, fotografů. Pokaždé při letmém ranním pohledu do zrcadla se tomu nepřestávám divit. Přesto mě vždycky přitahovalo použití obličejů i celých hlav na nečekaných místech. Ať už jsou to šklebící se maskarony ve štukatérské výzdobě historických fasád, nebo umně vyřezávané hlavičky dýmek, či rukojetě vycházkových holí dávných šviháků. Zatímco většina mých kamarádů si pod slovem hlavička představí okamžitě velikonoční nádivku s uzeným masem, můj zrak přitahují umné výrobky zručných řemeslníků ve vitrínách muzeí. Ani se nechce věřit, kolik takových ksichtíků nás obklopuje i v domácím prostředí. Tak jako si platfusáci s modrou knížkou často zdobí stěny šavličkami, bambitkami a flintičkami a zapřisáhlí nekuřáci se chlubí sbírkou ukázkových dýmek ze vzácného dřeva vřesovce zvaného bruyér, může mít hudební antitalent neznalý not hluchý jako poleno doma jako dekoraci pověšené housle. A to ne ledajaké! Na papírovém štítku uvnitř stojí napsáno „Aug. Vincentiny - Milano Anno 1840".

Znalci vědí, že je to jeden z mnoha všeobecně známých podvrhů, které prý pouštěl do oběhu houslař Josef Antonín Čermák (1874 - 1946) z Pasek nad Jizerou. Za pobytu v Kutné Hoře se zabýval i restaurováním starých houslí a nakonec se cele věnoval obchodu se starožitnostmi. Jak jsem koupil, tak prodávám. Uvedený nástroj je zvláštní také tím, že jeho hlavu místo běžného zavinutého „šneka" tvoří opravdová vyřezaná mužská hlavička cizokrajného vzezření. * Kuřácký kašel strýčka Oldy ho vždycky prozradil už z dálky, mnohem dřív než člověk zaznamenal čoud z jeho věčně hořící Partyzánky. Špičku se strašidelnou hlavičkou čerta dostal kdysi od tety jako výstrahu. Tenkrát ještě nebyly odporné obrázky kuřáckých vnitřností na krabičkách cigaret. Nikdy ji nepoužil. Ironií osudu ji zdědil celoživotní nekuřák. * Také hlavička Turka s osmanským turbanem je z výbavy nějakého starodávného bafala z faječky, možná vojáka z Velké války. Standardní výrobek z Banské Štiavnice z těch levnějších, hliněná „štiavnička" s kovovou montáží, jaké se v různém provedení vyráběly v 18. a 19. století. Zlodějům, kteří na oslavu čerstvě nabyté svobody po „sametu" se svérázným výkladem pojmu demokracie kdysi vyplenili starému pánovi stojánek s malovanými porcelánkami, se asi nelíbila. * Další hlava pekelníka na kuří noze je z bronzu a sloužila údajně jako olejová lampička. I když je to stále tak trochu ďábelská tajenka. * Nejmladší z kolekce je domácí pantáta Krakonoš, jehož vousatá hlava zdobí násadku kuličkového pera. Jako originální suvenýr z Krkonoš ho lze koupit třeba v galerii Veselý výlet v Horním Maršově nebo v Peci pod Sněžkou. * Příběh vlasaté dámy ze štukové secesní výzdoby poštovního úřadu ve Svobodě nad Úpou je úsměvným dokladem reálného socialismu, kdyby v podstatě nebyl smutný. Začátkem sedmdesátých let minulého století při celkové modernizaci dostala budova pošty čp. 1, původně v hloubi 19. století hotelu U města Vídně, později jen Pošta s členitou stylovou fasádou, nový unifikovaný kabát. Všechny „sarapatičky" i s omítkou šly pod bedlivým dohledem políra nemilosrdně dolů až na cihlu. Když se parta učedníků se zednickými kladívky na lešení blížila k půvabnému maskaronu nad vchodem, šel kolem jeho současný majitel. „Pane mistr, já bych měl o tu hlavičku zájem". „Takových by bylo, panáčku!", „Ale já bych dal lahvinku rumu". „Jste první v pořadí!" Dodržel slovo. Osobně ji sejmul a přivezl. (Foto Josef Čermák)

Nepublikováno