Freiheit

Sucho, sucho, sucho! Naříkají vodohospodáři i přes několik vydatnějších dešťů z posledních dnů už od jara. A přece rostou! Sice ne všude, ale podle houbařské mapy v dnešních novinách konkrétně u nás na Trutnovsku jako by se s nimi protrhl pytel. Plné košíky hub na mě útočí ze všech sdělovacích prostředků. Fotografie stolů obložených hříbky mi posílají škodolibí taky kamarádi a sousedi obtěžkaní úlovky halekají pod okny. Loni to mi bylo hej. Bylo sucho. A hlavně nerostly. Ta každodenní cukatura vášnivého houbaře vyrazit do lesů se dala snadno logicky zaplašit. Letos je to horší. Že mi můj oblíbený košík přes zimu sežral červotoč je nejmenší zádrhel. Daleko větší problém je vyrovnat se s chátráním těla. Prostě už to neudejchám.

Jednou jsem to zkusil a zahanbeně jsem se vrátil od kraje lesa, pokud mi zbývaly síly na návrat. Dvakrát se sehnu pro babku a padnu rypákem do mechu, protože se mi zatočí hlava. Dřepnu si k jiné prašivce a nemůžu se postavit. A to jsem prý v dávnověku tančil kozáčka a dělal dřepy na jedné noze. Udělám tři kroky a honem, honem hledám pařez, abych si sednul. Kruci, copak tohle je houbaření? Navíc žijeme v horách, takže pořád do kopce. Jen do hospody je to z kopečka, tudíž jasná volba. Ale ten adrenalin to není. Jak se tak postupně člověk loučí s životními radovánkami mám vždycky chuť každému optimistovi tvrdícímu, že stáří je krásné a musíš to vidět pozitivně Tondo, dát pěstí do nosu. Občas se kochám snímky profíků na houbařských webech, které se snad už definitivně zbavily nevkusných čuňačinek zastydlých puberťáků nebo nejapných útoků na nějakého Václava Burle. Od horlivého přispěvatele, který vystupuje pod nickem vlk jsem si drze půjčil (ukradl - promiň vlku) ukázkový košík s pěkně namíchanou směsí mých oblíbených osikáčů a poslal ho jako dobře míněnou provokaci jisté „paní Ivě". Obratem jsem dostal ťafku autentickým snímkem její hříbkové nálože. Už jsem si myslel, že jsem docela odolný. A přece mnou zacloumala utěšená rodinka hřibů smrkových v přirozeném prostředí na paloučku v lese, kterou mi poslala má neteř Monika. To by se jeden fakt picnul!

Nepublikováno