Freiheit

Jednou z „mašin", kterou si můj táta přivezl v roce 1945 z piety ke svým podnikatelským začátkům spolu s daleko modernějším strojovým vybavením od firmy Rojek v Častolovicích do nové dílny v pohraničí byl celokovový univerzální soustruh. Podle originálního výrobního štítku na litinovém stojanu výrobek strojírny Adolf Orlík v Praze. Generacím kutilů a fandům starých strojů jistě není třeba jednoduchý předválečný dřevoobráběcí soustruh s přídavným suportem na soustružení kovů podrobně představovat. Jeho hlavním nedostatkem jsou kluzná mosazná ložiska se samomaznými kroužky, která si s postupem času vyžadovala větší a častější dávky oleje. Přesto na něm táta vytočil nespočet nábojů ke kolům zemědělských vozů a později ve volných chvílích dřevěné vázy, svícny, dózy, talíře a misky jaké soustružil i během války v Náchodě pro domácí dělníky k dalšímu zdobení vypalováním nebo řezbářskými ornamenty. A také tisíce držadel ke švihadlům pro I. celostátní spartakiádu v roce 1955. Na ty měl kovářsky zpracovaný tvarový nůž pro všechny tři soustruhy různých značek v dílně a každý „heftík" představoval jednu jedinou operaci. Zapojil celou rodinu včetně učedníka Radka a prohlašoval, že je to dobrý kšeft. Tehdy se mi o švihadlech zdály divoké sny. Bílému tílku a červeným trenýrkám jsem naštěstí unikl. Mým úkolem bylo hned po příchodu ze školy napichovat hotová držadla před stříkáním na hřebíky zatlučené hustě vedle sebe do veliké desky. A po zaschnutí rovnat do krabic. Dnešní „hajzlíci" nemají ani páru o dětství v padesátých letech.

Soustruh se s námi přestěhoval i na nové působiště v horách. To už jsem si s ním taky docela tykal a práce na něm mě bavila. Ještě před mým odchodem na vojnu už sice strojní vybavení dílny znárodnil bolševik, ale na stavu se nic nezměnilo. Táta dál „šéfoval" v přidružené výrobě JZD a dokonce nám přibyli spoluzaměstnanci. Vše se změnilo, když náhle zemřel a stroje si odvezli noví „majitelé". Stařičký soustruh se už ani soudruhům zemědělcům moc nehodil. Dílnu si pronajalo v časech politického tání koncem šedesátých let stavební družstvo Asanace. To už jsem pracoval na novém působišti a blahosklonně dovolil, aby její pracovníci stroj používali jako provizorní brusku. V bláhové naději, že tak snad nedozná újmy. Pochopitelně jsem malé české zlodějíčky podcenil. V krátké době zmizelo všechno, co se dalo odmontovat. Především šikovný suportek na obrábění kovových předmětů a k mé lítosti i všechny struhy, kvalitní soustružnická dláta a spousta „udělátek" z tátovy tvůrčí dílny. I když jsem stroj, dosud stojící u nás doma ve skladišti odložených věcí, původně garáži, kterému jsem z počátku říkal dílna, dovybavil nezbytnými součástkami a v dobách větší činorodosti na něm i něco málo tvořil, je dnes jen hmatatelnou vzpomínkou na minulost. Svého výrobce přečkal o mnoho let. Továrník Adolf Orlík měl smůlu, že patřil k početné pražské židovské komunitě. Narodil se ve stověžaté matičce nad Vltavou 21. března 1879. Na základě zrůdného nacistického konečného řešení židovské otázky byl záhy po atentátu na říšského protektora zařazen 10. 6. 1942 do transportu s cílovou stanicí Ujazdow na dnešním území Polska kde zahynul.

Nepublikováno