Freiheit

Ten kdo ková kovy je kovář. Kdo honí hodiny v hodinové mzdě, je hodinář. Kdo prodává papachy na Karlově mostě, je čepičář. Kdo sbírá korbele je korbelář. Čeština je hravá a možnosti jsou nekonečné. Ne vždy je to ale správně. Podle hodně katastrofického scénáře to může klidně skončit až na urgentním příjmu v Bohnicích. Tak zůstaňme raději u těch korbelů. V běžné mluvě je to všeobecně historická, často zdobená nádoba na český národní nápoj, zlatavý mok s bělostnou čepicí pěny a všeříkajícím názvem pivo. (Pro „kamoše z Oltecu" tež krygl). Nejčastějším materiálem bývá kamenina, sklo, v minulosti cín i dřevo. Nádoby různých velikostí, obvykle s uchem a odklápěcím víkem známé dnes podle objemu jako malé nebo velké pivo, někdy i tuplák jsou předmětem dlouhodobého sběratelského zájmu. Slovním ekvivalentem je též holba. A to je zároveň stará jednotka objemu pro kapaliny odvozená od německého výrazu halbe to jest polovina - pravděpodobně dříve užívané pinty. Pro tu se v našich zemích vžil spíš název máz, který se dělil na dvě holby nebo čtyři žejdlíky. Složitý převod na litry je stát od státu jiný a stačí - li staré a osvědčené hospodské počty obsahuje máz alias tuplák zhruba dva půllitry (holby) nebo čtyři žejdlíky točené dnes běžně jako malé pivo. Zajímavější než hlídání poctivé míry je rozmanitost tvarů a materiálů a pro správného sběratele i historie jednotlivých sbírkových exponátů.

Bezkonkurenčním „number one" v představované kolekci je westernwaldský tuplák z 18. století s motivy Norimberka. Ten má svou evidenční kartu dostatečně popsanou už jen proto, že podle všech indicií patřil k rodinným památkám svobodské papírenské podnikatelské rodiny Piette. * Nejnižším číslem pořadovým se naopak pyšní nenápadná cínová konvička, spíš na víno než na pivo donesená někdy v polovině 60. let hned z první návštěvy vyhlášeného pražského vetešnictví pana Eduarda Čapka v Týnské uličce na Starém Městě. Nevím jak to starý pán a po jeho smrti syn Antonín dělali, ale při každé návštěvě stála na stejném místě v regálku vpravo od dveří jedna naprosto totožná konvička. Tímto unikátním kouskem od krále vetešníků se nepochybně pyšní celé zástupy milovníků starožitností. Buďto mu je pravidelně dodával přímo anglický výrobce nebo pocházely identické konvičky z nějakého hóóódně početného servisu. * Cínový korbel s pruským železným křížem císaře Viléma z roku 1914 je zas nejspíš památka některého svobodského veterána z Velké války. Jeho poválečný majitel pan Horák v Tyršově ulici v něm míchal barvy. Dokonce ulomil zdobené víčko s monogramem KH bez ohledu na shodu s jeho vlastními iniciálami protože mu vadilo při namáčení štětce. Naštěstí ho nevyhodil a slepit se dá téměř všecko. * Čirý skleněný půllitr neobvyklého tvaru s probrušovanými čočkami a broušeným rubínem (nebo je to jen skleněná imitace) ve špici cínového víka byl dlouhá léta neevidovaným inventářem v úřadovně předsedy MNV ve Svobodě nad Úpou. František Kočí po nástupu do funkce po volbách v roce 1964 ho bez zbytečného sentimentu „odepsal" ve prospěch nejmladšího člena tehdejšího zastupitelstva, pro jehož sběratelskou posedlost měl zvláštní pochopení. * Štíhlá kameninová reklamní holba vídeňské továrny na královské pekařské droždí Hynek Erdös a bratr ve Vídni se dvěma lvy jako štítonoši nesoucími znak pekařů ve středové kartuši zdobila kdysi jednu z kanceláří technického oddělení trutnovského ředitelství podniku Restaurace a jídelny. I odměřený pan Hubálek měl ale jednou slabou chvilku a holbička od té doby těší zase někoho jiného. * Někdy je víčko zajímavější než fádní sklenice. To je případ svůdné Černohorky na porcelánové výplni cínové montáže korbílku v držení pana Kirschlagnera z Rudníku. Sbíral především historické mince a měl chatičku s poetickým jménem Jitřenka poblíž Zlaté vyhlídky nad Janskými Lázněmi. Spravilo to několik návštěv a pár tehdy módních samorostů do výzdoby chatky. * Že jsem synek z hospody, se ví a můj červený frňák to ani nijak nepopírá. Přestože ji naše rodina provozovala jen krátce po přestěhování do „pohraničí" v prvních letech po světové válce (té druhé!) byla to má klukovská léta, která se vryla do paměti na celý život. Na půdě bylo minimálně dvacet podobných korbílků dávno vyřazených z provozu. Používat něco evidentně po Němcích, nota bene s německými nápisy bylo tehdy opravdu kách. Tak jsme si s nimi s ostatními kluky hráli na písku. Rozkutálely se všechny kdovíkam. Jen jeden, jen jeden mám z neznámých příčin dodnes. Je to docela roztomilý žejdlík s pijáckým nápisem, který lze parafrázovat jako české přísloví „Čeho je moc, toho je příliš". Nějakým zvláštním řízením osudových náhod je jediný značený. A hned významnou hrnčířskou manufakturou Reinholda Merkelbacha z Grenzhausenu v Porýní - Falcku, která se na podobné zboží specializovala. Šesticípou hvězdou s iniciálami RM značila továrna své výrobky v letech 1882 - 1933. Poměrně nízké číslo formy 654 napovídá, že vznikl pravděpodobně už v 19. století. * Památka na vzácnou předčasně zesnulou přítelkyni Janu Hoškovou, díky které má několik jejích dobrých známých slušně vybavenou knihovnu tím nejlepším, co v těch prašivých normalizačních letech mohlo vyjít - prodávala knihy v Trutnově na náměstí - se blyští novotou. Aby ne. Sličná skleněná třetinka s imitací bohatého brusu a cínovým víkem je novodobá replika. Má citově stejnou hodnotu, jako by byla z 16. století dárkem od samotné císařovny. * Pomyslně na druhé straně barikády stojí dřevěný plebejec, soustružený soudek ze dřeva tří barev. Podle přírůstkové knihy je také od Horáka, jenže z Trutnova. Ale kterého? Když přírůstková kniha je jen chiméra lajdáckého sběratele - a ta hlava! * To na dárce skleněného soudečku s ruční malůvkou a sympatickým heslem „Bratři buďme veselí" (údajně prý § II jak stojí psáno na pečeti) se nedá zapomenout. S obrovitým dobračiskem zedníkem Imrou Tóthem, který dokázal bravurně nahazovat omítku lopatou, jsme na různých přestavbách bud v Krkonoších i prodejen a hostinců v podhůří zažili srandy pytel. Korbílek objevil na nějakém melouchu v Hostinném a byli jsme veselí, i když uprostřed pijatyky měnil majitele. * Byť jen docela kratičký příběh je to, co pojí soukromého sběratele s každým exponátem jeho sbírky. Průvodci zámeckých expozic si je musí pro udržení pozornosti návštěvníků pracně vymýšlet.

Nepublikováno