Freiheit

Spolu se změnami klimatu je dalším strašákem laické veřejnosti vyrostlé na pohádkách bratří Grimmů a Boženy Němcové výskyt velkých šelem v houbařských rájích České kotliny. Zejména vlci a medvědi mají tradičně špatnou pověst. Rys se v pohádkách vyskytuje jen sporadicky, tak má nepřátele spíš mezi panáčky v zeleném se štětkou z jezevčích chlupů za kloboukem, kteří stále ještě vyznávají myslivecko-pytláckou abecedu dělící zvířenu na užitečnou a škodnou. A běda tvorům s ostrými špičáky a drápy nebo zahnutým zobákem. Na stokrát ověřená fakta, že vlk i rys působí v normálním ekosystému jako zdravotní policie a likviduje největší současné škůdce lesa - přemnoženou srnčí, vysokou i černou zvěř - lidé neslyší. A tomu, že medvěd není lovec a žije většinou z rostlinné potravy a sporadicky z nalezených mršin nevěří nikdo. Zatímco rysů ve volné přírodě zvolna přibývá i díky umělému vysazování odchovaných mláďat do vhodných terénů, vlci migrují ze sousedních států a okupují především pohraniční lesy samovolně. Medvědi budou v českých krajích ještě zřejmě dlouho odvážná sci - fi. Ze všech hlášených výskytů huňáčů v Jeseníkách nebo Beskydech domněle zatoulaných ze Slovenska je doložená jediná medvědice Ema. Ta rafinovaně vodí za nos zoology pendlováním ze Slovenska na Moravu a zpět a nejnověji i tím, jak si dokázala sundat telemetrický obojek.

Docela jiná sorta, krkonošští medvědi, o kterých jsem se rozepisoval již několikrát, jsou také vlastně stále jen ten jeden. Vycpaná rekvizita fotografa Františka Celby z Janských Lázní budící hrůzu i veselí na mnoha fotogenických místech východních Krkonoš v polovině minulého století kdy platilo propagandistické heslo „hory patří pracujícím". Horské boudy, tehdy většinou zotavovny ROH, praskaly ve švech a vynalézavý komunální fotograf si na svůj chlebíček nějak vydělávat musel. Díky jemu je v mnoha rodinných albech jako památka na pobyt v Krkonoších zažloutlá fotka rozesmátých turistů s medvědem jako živým. Jednu takovou sice nekvalitní a na novinovém papíře jsem objevil nedávno v krajanském tisku vydávaném v Německu. Spolu s atraktivní vycpaninou je na ní v nahrané scénce zaměstnanec kabinové lanové dráhy z Janských Lázní na Černou horu Bohumil Nožička (*4. 4. 1923) ze Zlaté vyhlídky. Snímek je sice datován rokem 1955, ale... V té době byl kudrnatý černovlasý „mladík" Bóža i přes válečnou zkušenost v uniformě wehrmachtu a těžké zranění na východní frontě u Stalingradu ještě v plné kondici, kterou jako zdatný lyžař mnohokrát prokázal v řadách Horské služby. Na snímku je v železničářské uniformě zralý muž blížící se k padesátce. Nemluvě o jeho protějšku. Na prvním publikovaném snímku z roku 1964 je obrovitá šelma v plné svěžesti a zde už přece jen nese stopy značného opotřebení. Předzvěst neslavného konce rozmočením při dlouho trvajícím dešti jakoby jí už seděla za krkem. Troufám si dataci fotografie od horní stanice lanovky na vrcholu Černé hory o dekádu až tucet let posunout. Bóža se totiž po roce 1968 legálně vystěhoval do tehdejší Spolkové republiky Německo a důsledně se začal psát Gottlieb. Do vysokého věku si udržoval sportovní vzhled i fyzickou kondici a stejně tak kritický pohled na proměny Zlaté vyhlídky. V únoru to budou dva roky, kdy ve věku 95 let zemřel.

Nepublikováno