Pro nás, kteří jsme vyrostli na písničkách Semaforu, zní v uších slova vyznání Jiřího Suchého v roli pošťáka z jazzové opery „Dobře placená procházka" pokaždé, když zazvoní poštovní doručovatel(ka). A může klidně i dvakrát jako vždycky. Tak silně se nám Nevyplacené blues populární dvojice Suchý - Šlitr zapsalo do paměti. Pošťák, listonoš, Postbote oder Briefträger je ostatně persona číslo jedna i pro sběratele pohlednic s poštovní tématikou. Častokrát jsem se na sběratelských burzách setkal s obchodníky, kteří ten svůj nabízený exemplář vydávali za jedinečnou raritu a aukční unikát. Což je i při velké vzácnosti a ojedinělém výskytu ve sbírkách u pohlednic vydávaných v tisícových nákladech s odpuštěním úplná pitomost. Skutečnost, že by se z celého nákladu dochoval jeden jediný kus, je tak nepravděpodobná, jako že se ráno probudím a s kouzelnou dikcí původního interpreta odzpívám celou podmanivou píseň od úvodního verše - Já přilepím si známku na čelo - až po závěrečné - To je to moje blues. A bez jediné chybičky! Jen publikovaná koláž z autentických historických pohlednic, tvářící se na pohled jako vzácné svobodské patriotikum by si takový primát přičítat mohla, kdyby byla bývala někdy prošla tiskařskou sanytýrkou. Vznikla totiž kdysi jen jako virtuální hříčka v moderním počítadle Mikrosoft jistého pošahaného sběratele jako pozornost pro kamaráda, který se o poštovní historií regionu intenzivně zajímá. I když vytištěná na věrohodném starém kartonu a prošlá poštou s neporušenou zelenou pětihaléřovou známkou s poprsím císaře pána by nejednu mladou kavku možná na okamžik zmátla.
Nepublikováno