Sedláci z Čisté v Krkonoších protahují silnici do Janských Lázní v zimě 1947.
Rok 1947 mám navždy spojen se zahájením školní docházky a ukrutným suchem po celé léto téměř bez dešťů. Ojedinělé přívalové srážky nestačily vsáknout a na mnoha místech Československa páchaly paradoxně škody lokální povodně. Do opuštěného pohraničí, které se mi jen nedlouho před tím stalo domovem, jezdili sedláci z vnitrozemí sekat vyschlou loňskou stařinu, protože nebylo čím krmit strádající dobytek. Zoufalci hrabali listí v lese a zkrmovali padavčata nedozrálého ovoce vlivem nedostatku vláhy padající hromadně ze stromů. Za své vzala i střecha naší stodoly, jedna z posledních ve vsi s doškovou krytinou ze slámy. Co krávy nesežraly, sloužilo jako podestýlka. Vyschla obecní studna, náš jediný zdroj pitné vody a z obou rybníků zůstaly jen páchnoucí plochy rozpraskaného bahna. Zimy byly tenkrát u nás na vídrholci nejspíš bílé všechny a v paměti mi splývají. Přesto i katastrofálně suchý rok 1947, ve kterém si nás bolševik definitivně koupil dodávkou pšenice ze Sovětského svazu, začal podle historických análů krutou zimou s přívaly sněhu. Rtuť v teploměrech se choulila často až u mínus 30 stupňů Celsiových, takže půda promrzla i do metrové hloubky, ledu na řekách do metru moc nechybělo, dokonce prý zamrzly i úseky Dunaje a menší potoky vymrzly až na dno. Při náhlé oblevě v polovině března v nížinách sníh roztál a nastaly povodně. V lokále naší hospody bylo od rána do večera zapnuté rádio a při dramatickém líčení ztrát na životech i majetku naskakovala posluchačům husí kůže, i když právě v našem okolí nebyla široko daleko žádná řeka. Na pomoc byla povolána armáda, dělostřelci nestačili rozstřelovat ledové bariéry. Televize ještě nebyla a lidé nebyli tak okoralí z celosvětových katastrof přinášených dnes denně do obýváků jako na stříbrném podnose. To všechno napadá pamětníka při pohledu na jednu starou zimní fotografii z Krkonoš.
Poslala mi ji spřízněná duše Karolína Boková, pracovnice Infocentra Lánov u Vrchlabí. Snímek je ze soukromého archivu rodiny Křížovy z Čisté čp. 32. Hospodář Václav Kříž senior je údajně mezi vodiči spřežení někde vzadu. Neobvyklý zápřah pěti párů koní táhne dřevěný sněžný pluh zvaný šípák, jaký mimochodem kočíroval po cestách mého tehdejšího bydliště Stříteže u Trutnova starý pan Veik, pobízející svou rodnou němčinou dva statné valachy ze státního statku. Desetispřeží sedláků z Čisté v Krkonoších, dnes místní části městyse Černý Důl, má před sebou větší sousto. Píše se totiž právě rok 1947 a chlapi mají za úkol udržovat průjezdnou silnici z Čisté do Janských Lázní. Fotograf je zastihl před táhlým stoupáním lesem na Hoffmanovy Boudy v zatáčce, která je na současných mapách označena jako Cicinova. Pro znalé je to směrem od Černého Dolu kousek od obnovené kapličky sv. Barbory na křižovatce s cestou k boudám Na Bolkovské pasece, po které vede i část naučné turistické stezky pojmenovaná po stejné světici. Silnice následně kříží Zrdcadlový potok tekoucí z Černé hory. Přímo za zatáčkou stojí v zářezu dalšího bezejmenného potůčku u odbočky slepé lesní cesty vzhůru do lesů masivní dřevěný poutač Krkonošského národního parku. Právě zde popřáli vozkové koním chvíli oddechu a mě napadá další všetečná otázka. Kolik koní, míněno koňských sil nebo též HP (z anglického horsepower) jak jsme se v dávnověku učívali ve fyzice, má vlastně jeden živý kůň? Je logické, že asi nejspíš jednu, když už to tak někdo vypočítal. Fígl je ale v tom, že zvíře dokáže podat momentální výkon až desetkrát větší. Pokud si pamatuji, tak nám pan řídící Slavík tvrdil, že na jednu koňskou sílu je zapotřebí deseti chlapů. Jenže všecko je relativní, jak říkal jeden známý rozcuchaný učenec s vyplazeným jazykem. Tak jako deset kuchařů neupeče husu za hodinu, když jednomu to trvá deset hodin, ani výkon uvedeného potahu nelze vyjádřit pouhým matematickým násobkem počtu koní. I při nejsehranějším kočírování se páry navzájem brzdí a přetahují. Na koňské síly se už dávno nepočítá. Přesto třeba při srovnání s dnes často užívaným moderním tahačem sněhových radlic z kopřivnické tatrovky model Tatra Phoenix Euro 6 s výkonem 340 kW (což je v přepočtu zhruba 460 koní) nezbývá než před dávnými koňáky smeknout.
Podobný způsob zimní údržby silnic nebyl ani na vzdáleném Valašsku ničím neobvyklým.
Foto: www.lkradhost.cz
Nepublikováno