Freiheit

...bývala Askalona nejhezčí osadou, kterou jsem znal. Jak častokrát tahle píseň zněla u ohně z úst těch, co v životě nebyli na Kocábě. A kolikrát i do ticha klečí porostlých vrcholků hor nebo hlučících horských výčepů. Jó, to tenkrát také ještě vysílala Československá televize svůj jediný program od roku 1961 i na 11. kanále z vysílače Trutnov umístěného na Černé hoře v suterénu Sokolské boudy. Unikátní dřevěná roubená horská bouda postavená Čs. Obcí sokolskou v roce 1929, pobitá později červeným eternitem, byla jako již dlouho opuštěná a vyrabovaná ruina snesena po devadesáti letech existence v roce 2019. Nejvyšší čas popustit uzdu vzpomínkám. Záměrně vypouštím laciné válečné historky o působení záškodnického komanda Giehl mnohokrát omílané v literatuře i když stále vzrušují nové generace a omezím se jen na osobní zážitky. Jako na mnoha pohostinských objektech v horách i v podhůří, měl jsem i na „Sokolce" zatlučený ten svůj pomyslný a vlastně i skutečný hřebíček. A ne jeden! Ruku do ohně za to nedám, přece jen už od té doby napadlo hodně sněhu, přesto si troufnu tvrdit, že hned ten největší je z konce zimy v roce 1963. Tehdy jsme na nebožce napáchali největší rozsah truhlářských prací při adaptaci interiéru. Zrekonstruovali jsme především tehdejší hotelovou chloubu, kavárnu v čelní přízemní přístavbě. Vedle tehdy hojně užívaného palubkového obložení stěn z modřínového dřeva byl stejnou technikou „vyšperkován" i unikátně tvarovaný rohový barový pult, který byl dlouho středem opileckého obdivu. Jen madlo odvážně naohýbané z novodurové trubky se při prvním větším zatopení teplem zdeformovalo a vyteklo z držáků. Naštěstí ještě před kolaudací, takže ho místní zruční všeumělové stihli včas nahradit poctivým železem. Vzpomínám na to proto, že jedním z těch kdo nám doslova za minutu dvanáct pomohli vytrhnout trn z paty, byl „velký Petr" jak jsme říkali služebně nejstaršímu z obsluhy televizního vysílače Petrovi Fričovi. Na odlišení od „malého Petra", prošedivělého pražského elegána, na jehož jméno jsem zapomněl.

I mnoho dalších příhod se mi (možná naštěstí) vypařilo z hlavy, protože ne všechny by byly mládeži přístupné a tehdejší gentlemani z vysílače by je nepustili do éteru ani po dvaadvacáté hodině. Jednou z těch nevinných je třeba vzpomínka na neodolatelného pábitele s vynikajícím frňákem na kšeft. Podsaditý Maďar Ferry Fabri, svérázný seladon s typickým manšestrovým kloboučkem na hlavě si na účet mateřského podniku Krkonošské hotely Vrchlabí, který tuším provozoval Sokolskou boudu po trutnovském národním podniku Restaurace a jídelny, nechal nenápadně vybavit i interiér svého vyhlášeného kiosku u staré lanovky. A šuškalo se, že hned při rozjezdu v prvním silvestrovském večeru s náhodně vybranou partičkou rekreantů ze Sokolské boudy, mezi nimiž byl tehdy i populární herec Karel Effa měl prý větší tržbu než celá plně obsazená kavárna hlavní budovy. Jak jsem koupil...Určitě to ale nebyl hlavní důvod proč výmluvný „Ferry Fabri Československo" po roce 1968 zmizel i se svou červenou sportovní Felicií za kopečky. Dřevěnému kiosku na exponovaném místě u horní stanice původní kabinové lanovky z roku 1928 svého času zdatně konkurovala skryta pod křídly Interhotelu Krkonoše a i fyzicky v lese na odlehlém místě na samém vrcholu Černé hory Pašerácká bouda. Vznikla přičiněním dvou podnikavých nadšenců z nějakého starého lágru, jednoduchého přízemního baráku pro dělníky v lese, ve kterém naposled sídlila vojenská hláska a brzy se stala útulným vykřičeným hnízdem. Sedáky ze špalků potažených ovčí kožešinou dokonce inspirovaly i pozdější jizbu „Na špalkách" v Lesním domě téměř v centru Janských Lázní. Už v první polovině 70. let ale ausgerechnet na tom samém místě označeném kótou 1299 m n. m. začala stavět polská stavební firma Budimex současnou elegantní věž televizního vysílače, která definitivně změnila siluetu do té doby nenápadné Černé hory. V roce 1978 byl vysílač namontováním elektronického zařízení firmy Unitra z Varšavy uveden do provozu a rázem se stal ikonickým symbolem této části Krkonoš, lákavým objektem fotografů a ozdobou tisíců pohlednic. Kvalitních dokumentů přímo z výstavby už tolik není, a tak se rád podělím o několik snímků z pozůstalosti plodného krkonošského fotografa Jaroslava Pacholíka (1928 - 2004) z Černého Dolu, poskytnutých laskavě jeho dcerou Irenou Rückovou přes známou prostřednici Karolinu z Infocentra Lánov. Už tenkrát bylo nad slunce jasnější, že se kvůli přísným bezpečnostním předpisům byrokratů z Ústřední správy spojů, které z areálu vysílače vyhnaly návštěvníky, promarnila jedinečná šance na spojení objektu s vynikajícím kruhovým výhledem vysokého i s anténami 78 metrů s rozhlednou. Teprve po mnoha letech tento lapsus částečně nahradila rozhledna Panorama ze stožáru zrušené lanovky. A nakonec dobrá zpráva pro sběratele turistických vizitek. Oba objekty na nich vypadají stejně impozantně.

Nepublikováno