Po druhé světové válce utrpělo zemědělství v českém pohraničí citelnou ránu odsunem valné části německých obyvatel. Na základě československo-bulharské smlouvy z roku 1946 přijela skupinka černovlasých chasníků pomoci roztočit kola „Dvouletky" i na státní statek v naší obci.
Nevděk
Byli to většinou středoškoláci, kteří si upsáním na roční brigádu zajistili přijetí na naše vysoké školy. Ubytovali se společně v prázdném domě u horního rybníka, který se tak stal středem zájmu pánů kluků. Jinak temperamentní a hluční hoši se do práce moc nehrnuli a po čase se jim v cizím prostředí viditelně stýskalo. Jejich soukromí bylo i pro nás, malé zvědavce, tabu; o to tajuplnější byly útržky zpráv, které přece jen prosákly na veřejnost. Především jejich kuchyně se spoustou zeleniny, vařenou kukuřicí a skopovým masem nás lákala a odpuzovala zároveň. S odporem neznalých suchozemců jsme sledovali zejména přípravu jejich oblíbené pochoutky - rybí polévky. Do silného zeleninového vývaru si nasypali čerstvě nalovený rybí potěr, živé několikadenní plůdky chovných línů. Také sušení velkých tabákových listů /bůhví, kde je vzali nebo co to vlastně bylo/ navlečených na šňůrách a posléze jejich obřadné krájení, bylo podívanou do té doby neviděnou. Jednotlivé příhody zastřel čas, jména a podoby těch mládenců překrývá jediná vzpomínka na Canka. Byl na první pohled vůdčí osobností kolektivu, urostlý atlet se snědou šíjí zápasníka a kudrnatou kšticí, ústa věčně vyceněná v širokém úsměvu. Neustále si mě dobíral drobnými legráckami a já ho, Bulhara nejbulharovatějšího, přímo zbožňoval. Jednou jsme ho s partou zastihli při, na vesnici sice obvyklé, ne však zrovna povznášející práci. Rytmickým kýváním držadla ruční pumpy přečerpával životodárnou tekutinu luk a polí z objemné žumpy do dřevěné „lejty", prababičky dnešních cisteren. Čpavá „vůně" močůvky se linula ovzduším a koně v zápřahu hlasitě pofrkávali. Když kluci z bezpečné vzdálenosti vedle grimas a posunků přidali již poněkolikáté posměšné volání: „Canka - chcanka", měl toho Canko právě dost. Vytrhl z pumpy hadrovou ucpávku dokonale nasáklou močůvkou a mistrným dalekonosným hodem ji mrštil do houfu posměváčků. Hádejte, kdo ji chytil přes ucho, až mu v hlavě zadunělo? Dlouho jsem tu pohanu nemohl zapomenout. Jen skutečnost, že to značným potřísněním definitivně odnesl i můj nenáviděný bílý dres s širokým námořnickým límcem, ji poněkud zmírňovala. Balkánský bohatýr na celou událost do svého odjezdu jistě zapomněl. Já však byl tenkrát celý den schovaný na půdě v seně, abych mu nemusel podat ruku. Odpusť, Canko.
In: Antipády/Poznámky k životopisu; Krkonoše - Jizerské hory 2003/6