Freiheit

Na naší zahradě dneska po ránu čekalo nemilé překvapení na mámu. Poté, co v krásných slunných dnech minulého týdne dohnána příkladem pracovitých sousedů pracně shrabala zahradu a rouhala se pomýšlením na vypůjčení vertikutátoru, nějaký přičinlivý tvor ji předešel. To je nepříjemný rub vychvalovaného bydlení na sluneční stráni kousek od lesa. Nějaký hladový hajzlík, co se probudil ze zimního vychrupování se bez skrupulí přiživil na cizím pozemku jako z prostřeného stolu. Naše ubohá zahrádka situovaná na sever každý rok víc a víc zarůstá mechem, na který jsme už dávno rezignovali. Ostatně je to taky zelené a nemusí se příliš často sekat. V letošní mírné zimě se všecka zemní havěť drží téměř na povrchu, ať už jsou to hraboši, ponravy, žížaly a další žoužel, která nočnímu strávníkovi evidentně chutnala. Docela ho chápu - snadno odhrábnutelné chomáče mechu nejsou taková rachota jako pevné drny loňské nesekané stařiny v jeho původním i když relativně bezpečnějším revíru.

Pochopitelně podezírám jezevce z nory pod skálou na Kravím vrchu, který si i v létě po nocích ve stráni občas hrábne po nějakém tom vosím hnízdu. Tenhle macek, který váží až 20 kg a měří od čenichu k ocasu skoro metr si snad ani nezaslouží název lasička. Ani ta kapička zelené keltské krve ve mně ho ale nijak nezbožňuje jako symbol mužnosti a odvahy. Široko daleko není ani žádný Skot, aby ho stáhnul z kůže a ušil si z ní parádní sporran ke kiltu. Holicí štětky z jezevčích chlupů v době módních plnovousů nikdo nepotřebuje. Ty co nosí páni myslivci za kloboukem, mají většinou po dědečkovi. I Rusové, kteří měli jezevčí maso kdysi v oblibě, sáhnou radši po pěkně prorostlém vepřovém. Občas nás sice navštíví značně přerostlý jezevčík - ridžbek Týna a leopardí pes Kali, ale to jsou pacifisti a nevyhledávají rvačky. Takže to zase jako vždycky odnese má nejmilejší stará paní manželka. Já jsem bohužel jen lempl, co se zmůže akorát na ťukání do klávesnice.

Nepublikováno