Johano, můžeš vesele slavit. Já ti to svým smutečním hábitem kazit nebudu. Emoce vyprchaly, vzpomínky blednou, ale zapomenout, zapomenout nelze. Bratrovražda se nepromíjí. Vpád „spřátelených" armád toho srpnového rána osmašedesát není nic, na co by měl člověk s nostalgií vzpomínat. Ale ten následující týden národního vzepětí, kdy jsme se nahlíženo tehdejšíma poblouzněnýma očima postavili jako jeden muž typicky po česku s humorem a legráckami „na odpor" ozbrojené přesile okupantů, ten za to stojí, toho nelituji. Studenou sprchou byl až neslavný návrat našich hrdinů - zrádců národa, kteří přijeli z nedobrovolného pobytu po potupném podepsání moskevských dokumentů jako spráskaní psi. Nenormální éra s hordami sovětské armády dočasně pobývajícími za našimi zády nazvaná výsměšně normalizace nám ukrojila ze života další dvě dekády. První půlstoletí života nám zakrývala slunce rozcapená pěticípá hvězda. Už je to dalších třicet let, co jsme ji se stejnou naivitou jako tenkrát v osmašedesátém vyprovodili do věčných lovišť Komančů v domnění, že stačí zachrastit klíči a svět se rázem změní. Jenže oni zase vstanou noví bojovníci. Nějaký ten prápor se vždycky najde.
Fotky Bohdana Holomíčka znalci poznají podle širokého orámování.
Nepublikováno
