Freiheit

Minimálně 22 odkazů se na první kliknutí objeví na internetové vědmě Wikipedii při zadání jména sídelní jednotky Střítež. A to je v záloze ještě asi desítka variant a odvozenin. Většina kdysi samostatných obcí rozptýlených ve spodní polovině mapy České republiky je dnes součástí větších územních celků ať už je to nějaká ta vesnička má středisková, nebo rozrůstající se městská aglomerace. Jen jedna jediná je vysunutá výrazně na sever až téměř do nejbližšího podhůří Krkonoš. Náhorní planina, na které leží, má s horami na dohled společné hlavně psí počasí v zimě. Střítež mých klukovských let čítající hrstku stavení rozdělených na dvě části rychlostní silnicí je dnes městskou částí někdejšího sídla okresního „guberna", starobylého věnného města českých královen, proslaveného pověstí o drakovi i výrobou oblíbeného piva značky Krakonoš - města Trutnova. Do této s odpuštěním „díry" v pohraničí jsem byl odvezen svými rodiči z rodné Ameriky v závěru roku 1945. Přestože se zmiňovaná obec písemně připomíná už na začátku 16. století a v roce 1868 měla dokonce 46 čísel popisných, počet obyvatel se vždycky točil kolem stovky. Kdysi se vzhledem k převažujícímu německému obyvatelstvu jmenovala Burkersdorf. I v této podobě je v německy hovořících oblastech vesniček jako naseto. Ale to příliš odbíhám od stále šik vyhlížející vilky s číslem 9 obklopené kultivovanou zahradou postavené roku 1932 a výrazně se odlišující od ostatních selských statků. Právě tam jsem se řečeno s kolegou Fulghumem naučil všechno, co v životě opravdu potřebuju znát. Až do šedesátých let 20. století byla totiž v budově škola. Typická venkovská jednotřídka, kde nás jeden čas bylo v 1. až 5. oddělení také všehovšudy jen deset. Kuriózně jsem se ale stihl v jedné třídě setkat jak se svou o šest let starší sestrou, tak i s tou o tři roky mladší. Kdo z vás to má?

Jaké pedagogické vzdělání mohl absolvovat těsně před válkou nebo snad během života v Protektorátě náš pan řídící učitel Miroslav Slavík, narozený 22. 6. 1920 v Křenku u Brandýsa nad Labem se neodvažuji soudit. Snad reálné gymnázium nebo učitelský ústav v Hradci Králové. Prostě si podle jeho vlastního tvrzení podal v revolučních dnech roku 1945 žádost na ministerstvo školství a osvěty a byl jmenován učitelem na okres Trutnov. K 17. červnu 1945 byl pověřen správou obecné školy ve Stříteži a zároveň jako jeden z prvních českých osídlenců ustaven předsedou Místní správní komise. A krátce na to i národním správcem neobsazeného statku číslo 1 o rozloze 30 hektarů. Původní majitel hospodář Theodor Braun, rodák ze Starých Buků (*11. května 1892) byl ze statku kde žil od svých šesti let vystěhován už 15. září 1945. Jeho starší syn Theodor Braun narozený 19. 12. 1923 padl s distinkcemi svobodníka 13. 12. 1943 na východní frontě u obce Alexandrovka na Ukrajině. Další dědic Albin Braun, ročník 1927 byl se zbytkem rodiny odsunut transportem číslo XV. 31. července 1946 přes Bad Brambach do sovětské okupační zóny v Německu. Slavík nabídl statek, na jehož provoz očividně nestačil Horskému pastvinářskému družstvu z Kolína jako údolní sídlo pro později založené pastvinářské družstvo v Dolním Žďáru, jehož se stal zároveň nejmenovaným vedoucím. V pětadvaceti letech docela slušná kariéra. Není pochyb, že to byl schopný muž. Dle mínění některých tehdejších obyvatel Stříteže dokonce prý všeho schopný. Později se ukázalo, že jako zemědělský hospodář, kterým se stal tak trochu nechtěně si žádnou gloriolu nevysloužil. Jako všemocný obecní komisař v rajtkách na koni s pistolí u pasu však budil oprávněný respekt a údajně i hrůzu v očích německých starousedlíků čekajících na odsun. O jeho velkopanském chování k původnímu německému obyvatelstvu jsem později zaznamenal řadu odsouzeníhodných historek, šířených nedůvěryhodnou agenturou JPP (jedna paní povídala) ale čert tomu věř. Pro nás nevědomé školáčky byl pan řídící Pánbůh. Naše cesty se protnuly v pondělí 2. září 1946. Se začátkem nového školního roku se neúspěšný předák honáků krav z řad studentů na prázdninovém povyražení, vojáků lidové armády delegovaných rozkazem velitele posádky majora Brady z Jaroměřských kasáren a horkokrevných bulharských brigádníků možná docela rád vrátil za katedru. Já jsem si v té době už samostatně louskal komiks o Marbulínkovi a rodiče usoudili, že asi budu zázračné dítě a poslali mě na zkoušku předčasně do školy. Když jsem po několikáté uprostřed vyučování se slovy „mě už to tu nebaví" odkráčel domů, dohodli se s panem učitelem, že teda ještě rok posečkáme. Takže oficiálně a ve vší počestnosti se má školní léta ovlivněná až do páté třídy mým jediným vyučujícím Miroslavem Slavíkem (pominu - li občasný záskok jeho ženy Viťky) počítají od 1. září 1947. Dodnes když vidím Jana Třísku jako učitele Igora Hnízda ve slavném filmu Obecná škola s nominací na Oscara, který natočil Jan Svěrák v roce 1991 podle scénáře svého otce Zdeňka, mě bodne u srdce. Ta neuvěřitelná shoda s naším panem řídícím, to se nedá vymyslet, to se musí zažít. Až na tu rákosku! Nevzpomínám si, že by mě můj idol, na rozdíl od pana faráře, který nás řezal často tak nějak preventivně, někdy uhodil. Pro mě osobně byl přímo reinkarnací velkého Ámose a většina spolužáků to měla tuším taky tak. Relativně mladý a docela pohledný kantor byl rovněž vášnivý myslivec a tak nás často brával s puškou přes rameno a loveckým psem po boku místo vyučování do přírody. Tam nenucenou formou uplatňoval Komenského školu hrou. Na mravencích, na listech stromů nebo stopách zvěře aplikoval češtinu, počty, vlastivědu i tělocvik. Jen ruštinu nám ve čtvrté třídě zatajil, protože ji sám neuměl. Shodou osudových náhod jsme školičku ve Stříteži opustili oba s koncem školního roku 1951 - 1952. Po prázdninách už tam kraloval sice oblíbený, ale naprosto tuctový pan učitel Tomášek. Já jsem začal dojíždět autobusem do měšťanky v Trutnově, která se právě v tom roce přejmenovala na 2. osmiletou střední školu. Pan řídící, který měl podle útržků šuškandy mezi dospělými černé svědomí, máslo na hlavě a za patami mu hořela koudel se jako většina tehdejších „zlatokopů" odstěhoval zpátky do vnitrozemí. Podezírat právě jeho, že za sebou tak důkladně spálil všechny mosty by bylo velmi odvážné a krajně spekulativní. Přesto je s podivem, že o dění ve Stříteži v prvních poválečných letech existuje tak žalostně málo archivních dokladů. Nepodařilo se mi dohledat kroniku obce ani kroniku školy. Dokonce ani žádný třídní výkaz z té doby. Sázím tedy odvážně jen na vlastní vzpomínky a chudičkou nekvalitní fotodokumentaci. Ve skutečnosti možná mohlo být všecko úplně jinak.

Bývalá škola ve Stříteži slouží v současnosti jako rodinný domek.

Nepublikováno