Freiheit

J. Trejtnar: Poslední večeře Páně podle Leonarda da Vinci - řezbářský relief - lipové dřevo. Nedatováno.

V době končícího adventu, v čase rozjímání, vzpomínání a napjatého očekávání narození Spasitele je autor užívající zkratku anti jako pokaždé o několik koňských délek napřed. Nebo pozadu. Záleží na úhlu pohledu. Celý název článku by klidně mohl znít - Poslední večeře od neznámého autora ze zaniklé osady v neexistující hospodě. Co může spojovat tak různorodé veličiny? Jako vždycky. Osobní vzpomínky. Tradiční zájezdní Patzeltova hospoda u frekventované silnice z Trutnova do Krkonoš stávala téměř na rozhraní katastrů kdysi samostatných obcí Horního Starého Města a Kalné Vody. V mé děravé paměti figuruje už jako Došelova. V roce 1955 jsme kolem ní mnohokrát profičeli s tátou na motorce, když jsme se stěhovali z vesničky mého dětství blíž k horám do vesnice mého mládí. Jezdili jsme upravovat nové rodinné hnízdo v Mladých Bukách a v mezičase jsme bourali koupenou chalupu určenou k demolici na Starosti mezi Novým Rokytníkem a Starými Buky. Ten pozdní večer, kdy jsem byl v hospůdce U Došelů poprvé, jsme jeli po celodenním čištění nabouraných cihel docela utahaní domů. Měl jsem na klíně několik otupených sekyrek nachystaných k nabroušení, drobně poprchávalo a úsek silnice před hospodou byl vydlážděn zrádným čedičem. Vmžiku jsme jeli po zadku každý k jednomu pankejtu. Jawa se ležmo ještě dlouho točila na jedné stupačce uprostřed plácku před hostincem. Sekyrky skákaly po silnici v několika drahách setrvačností ve směru jízdy a zanechávaly za sebou ohony jisker jako nějaké zbloudilé komety. Když jsme se jakž takž posbírali a zjistili, že jsme až na motorku celí a schopní pohybu, začali jsme se s tátou řehtat jak dva pitomci. Nakonec jsme to šli do šenku zapít. Několik střízlivějších chlapů z lokálu v čele s hostinským nám pak pomohlo pobouchat pokřivené faldy našeho dopravního prostředku a za jejich hurónského smíchu jsme odfrčeli domů, šťastní, že se na v té chvíli liduprázdné silnici nikomu nic nestalo. Snad proto, že jsem tenkrát pil jen limonádu, si všechno tak živě pamatuji.

Později jsem se U Došelů ještě několikrát stavil s partou spolupracovníků, když jsme makali někde poblíž. To už to tak nevinné nebylo, takže mnoho podrobností se mi z hlavy vykouřilo rychleji než tehdejší kocovina. Jednou mi dobrák pan Došel, když se mezi řečí doslechl, že se zajímám o „stařinky" přinesl z půdy dřevěnou Poslední večeři. A nádavkem ještě drobný sakrální motiv zjevně od téhož autora. Mistr řezbář se jmenoval J. Trejtnar a bydlel v Debrnném u Trutnova. A v tom je ta potíž. Vesnici duchů, ležící v jakémsi pomyslném „bermudském trojúhelníku" mezi Poříčím, Zlatou Olešnicí a Petříkovicemi, zmiňovanou písemně poprvé už v roce 1260 doslova vzala voda. Po poválečném vystěhování většinového německého obyvatelstva čítajícího ještě na začátku 20. století kolem pěti set lidí, byla řada domů, kam se nikdo zrovna nehrnul vyrabována. Kaple sv. Jana Křtitele byla lehkomyslně barbarsky odstřelena při filmování nějakého zapomenutého východoněmeckého filmu. Značnou část obecního katastru dnes pokrývají laguny Mrtvého jezera, jak se říká odkališti popílku z poříčské tepelné elektrárny. Hledat v tom historickém tratolišti nějakou stopu po dávno mrtvém umělci, jehož existenci dokládá jen signatura pod známým biblickým výjevem a sotva čitelná nálepka na rubu adjustace je v době coronavirové samovazby nezáviděníhodný úkol. Prozatím s nulovým výsledkem. Námět profesionálně provedené dřevořezby z lipového dřeva bez polychromie není nijak originální. Podobných kopií nedostižného génia Leonarda da Vinci od různých umělců s použitím nesčíslně výtvarných technik i řemeslných provedení z rozličných materiálů se dochovaly tisíce. Původní mistrovské dílo monumentálních rozměrů, barevnou nástěnnou malbu vaječnou temperou tvořil Leonardo, mimo jiné též autor nejznámějšího portrétu Mony Lisy, několik let koncem 15. století v refektáři kláštera dominikánů u kostela Santa Maria delle Grazie v Miláně. Současná bezbožná generace ho zná nejspíš z fantastického románu Dana Browna Šifra mistra Leonarda nebo ze stejnojmenného hollywoodského thrilleru s Tomem Hanksem. Regionální podkrkonošský umělec se na rozdíl od mnoha jiných epigonů a plagiátorů držel klasické předlohy docela věrně. To jen u druhého dílka možná popustil uzdu své fantazii. Ale kdo ví, třeba zrovna taková kaplička někde v Debrnném nebo v jeho okolí kdysi stávala. Také po Došelově hospodě se slehla zem. Byla nenápadně zbořena při rekonstrukci silnice a na jejím místě je průmyslová hala firmy Strefa. Najít nějakou solidní fotografii z popisovaných let se mi nepodařilo. Mohu nabídnout jen dvě kopie historických pohlednic z doby předválečné. Na jedné je Gasthaus Franze Patzelta v původním stavu před přestavbou. Na druhé je objekt v podobě jak jsme ho znali my „pamětníci" s charakteristickým reliéfem koše hojnosti v oválu na štítové stěně. Takové davy jako na snímcích ale v době naší komické havárie před hospodou opravdu nebyly. Ty si nejspíš svolal fotograf jako stafáž pro oživení fotografií.

Tady někde stála...

Nepublikováno