Každý rok, každý den přináší nějaké výročí. A nejen jedno. Už dávno se mě škola netýká. Dokonce ani současné online vyučování na distanc. Jen mě z dlouhé chvíle při pohledu na šedesát let staré školní tablo, které možná ještě leží zapomenuto v závoji pavučin někde na školní půdě, napadl název staré vinylové desky bratří Traxlerů s průvodním slovem Miroslava Horníčka ze začátku sedmdesátých let minulého století, na které ansámbl Český skiffle hraje a zpívá písně a verše středověkých studentů. Vždyť i to tablo věkově nesourodých průmyslováků je při pohledu dnešníma očima taky téměř středověk. Matoucí zkratka VPŠ u dvouletého studia neznamená žádnou výrobu vysokoškolských „rychlokvašek" á la Západočeská univerzita v Plzni, ale neoficiální název večerní průmyslová škola pro Střední průmyslovou školu pro pracující v Trutnově zřízenou v roce 1952. V té době třímal režimní otěže všude okatě proklamovaný proletariát. Zavedení mimořádného způsobu studia byl jen další trik vládnoucí věrchušky jak nahradit část zbývající předúnorové (míněn komunistický puč v únoru 1948) technické inteligence kvalifikovanými dělnickými kádry. Mezi sedmnácti absolventy třídy s označením „Dřevařská D 2" tak lze spatřit staré úřednické bardy většinou z podnikového ředitelství Východočeských dřevařských závodů bez tabulkami požadovaného vzdělání, kteří si večerním studiem zajišťovali své místo v podnikové hierarchii. S nimi zasedlo ve školních lavicích i několik zkušených fachmanů z praxe, kteří už prokoukli povídačku o zlatém dnu řemesla a obětovali mnoho výnosných melouchů jen pro získání razítka k postupu na nějaké lukrativnější administrativní místo. No a mlaďoši se sotva oschlým výučním listem s opuštěním vzpurných klackovitých let puberty pokukující aspoň po maturitě to brali jako relativně schůdnější stupínek. A jeden pitomec si tím jen o rok oddálil nástup na vojnu.
Žáci darebáci a kantor Barnabáš
Vrchním Barnabášem byl tenkrát nositel hrdého titulu promovaný pedagog, ředitel Ladislav Voksa, první v řadě kantorů vpravo nahoře. Na zhotovení tabla s dominancí pestrých nábytkových dýh se vyřádili tehdejší zaměstnanci národního podniku Krkonošský nábytek. Skica interiéru je dílem oblíbeného externího učitele neoblíbených předmětů Ing. Jaroslava Trojana ze Stavoprojektu, který se do tehdejších dějin Trutnova zapsal i mnohem větší bombou jako autor podstavce pro historií zprofanovaný tank z již odstraněného Pomníku osvobození. Mezi učitelským sborem byl zapsán i všudypřítomný Toníček Just, se kterým jsem měl tu čest se poznat už dříve na lesnické škole. Jediná dáma v sestavě vyučujících, ale i na celém tablu je ta třetí z triumvirátu Marií zasvěcujících mě do tajů a záludností mateřštiny - Marie Špetlová na základce, Marie Hejnová na lesárně a Marie Kramářová po večerech. Opravdovou perličkou je téměř neznámá kresba školní budovy od tehdy ještě docela neznámého malíře Miloše Trýzny, ředitele závodu Texlen 13 v Libči otištěná v útlém sborníčku k 15. výročí této kuriózní instituce. Jeho odpovědným redaktorem byl další kantor - parťák, náš první třídní, můj pozdější dlouholetý přítel a kolega numismatik Ing. Vladimír Vaněk. Kvalifikací našeho třídního v druhém roce studia vyučovat matematiku bylo už jeho příjmení. Jmenoval se Matyk. Jakou kvalifikaci měl pro tehdy nezbytnou ruštinu důchodce Saša Afanasjev kromě místa narození, opravdu netuším. Většina těch zobrazených tváří už shlíží na svět jen z náhrobních kamenů. Vy kdož jste ještě naživu, zavzpomínejte se mnou. Jako by to bylo včera.
Nepublikováno