Freiheit

Jistý nejmenovaný kamarád - záměrně nepíšu, že je to stále aktivní a činorodý důchodce, bývalý spojový montér telefonů, neposedný cestovatel, kutil a vynálezce, letitý radioamatér a fotograf, vítaný „štamgast" pohostinských podniků (když to šlo) a cudný miláček paní a dívek - aby někdo náhodou nepoznal, že jde o Pepu Čermáka. Právě on, donucen lockdownem být delší čas doma se vrhl na „debordelizaci" svých pracovních prostorů. Mezi vyřazenými starými papíry našel i několik zajímavých fotografií, byť v zuboženém stavu. A protože je dobrák od kosti, ví na koho se s takovou nadílkou obrátit. Každý druhý by volil nejbližší kontejner na tříděný odpad. Ti větší rabijáci, co ještě mají doma nějaký ten Dakon nebo Viadrus by se ani chvíli nerozpakovali. Pepa je mimo jiné také krkonošský patriot. Takže mi velkoformátovou potrhanou fotografii s nánosem téměř muzejního prachu i několik dalších rád přenechal. Nenápadné červené razítko „Foto Z. Menec - Špindlerův Mlýn, telefon 323" na zadní straně povyšuje nezajímavou makulaturu na sbírkový artefakt, se kterým by si zručný restaurátor zajisté poradil. Známý pohled do interiéru jedné z jídelen Horského hotelu na Černé hoře s charakteristickou výmalbou, není pro nás horské kluky, co spolu mluvíme občas i o filokartii ničím neznámým. Folklorní motiv vinné révy připomíná víc malovaná žudra vinných sklípků na Moravském Slovácku než krkonošskou boudu a je nejspíš výsledkem dohody stavebníka a hoteliéra Jana Černého, prvního správce nedaleké Sokolské boudy a projektantů z architektonické kanceláře Fischer a Hollmann ze Svobody nad Úpou v letech výstavby 1934 - 1935. Přestože se majitel výstavného podniku údajně již záhy mohl chlubit, že tu pobývali i oba předváleční presidenti Masaryk a Beneš, možná z té přemíry malůvek šly oči šejdrem nejen raněným příslušníkům Luftwaffe, kteří zde za války trávili část své rekonvalescence, ale i otrlým zpravodajským důstojníkům špionážního komanda Giehl, ubytovaným zde v samém jejím závěru. Sám Mistr Menec publikoval podobné záběry na velkoformátových „orbiskách" několikrát.

Úpický rodák Zdeněk Menec (*17. 8. 1914) zemřel v Hradci Králové 12. 2. 1998. Vyučil se u svého strýce fotografa Jansáka v Novém Městě nad Metují, kde až do konce války pracoval jako tovaryš. Hned v květnu 1945 opustil dobré bydlo s vyhlídkou zajištěné existence dokumentaristy na zámku u Josefa Bartoně z Dobenína a zvolil dobrodružný život na horách jako národní správce vyhlášeného fotoateliéru později odsunutého Wenzela Pfohla ve Špindlerově Mlýně. Od roku 1950 až do odstěhování do krajské metropole v roce 1972 pracoval jako fotograf na volné noze zejména pro ČTK. Přestože jsem v té době už taky několik let hlavně pracovně brouzdal po Krkonoších, nikdy jsem neměl to štěstí se s ním osobně setkat. On cvakal své vysoce profesionální záběry ovlivněné dlouholetou spoluprací s národním umělcem Karlem Plickou většinou v nejbližším okolí Špindlu a já jsem nikoliv z vlastní vůle prznil horské boudy sololitem a umakartem na vyhrazeném písečku mezi Černou horou a Sněžkou. To s jeho špindlerovským nástupcem Jirkou Bruníkem jsme přece jen pár skleniček červeného popili. Vlastnictvím prvního exempláře z tvorby jednoho z mistrů krkonošské fotografie jistě nemůžu konkurovat velkým pánům sběratelům ani početným institucím v čele s Krkonošským muzeem správy KRNAP ve Vrchlabí, ale potěší.

Nepublikováno